Josephine Baker

Josephine Baker se narodila 3. června 1906 v Saint Louis, které bylo známé svou rasovou nesnášenlivostí. Již jako malá sloužila u bílé rodiny. V roce 1922 odjela s malou taneční skupinou do Filadelfie a do svého rodiště se již nikdy nevrátila. Dva roky poté již vystupovala v revue Shutle Along, která se hrála i na Brodwayi. V roce 1925 jako tanečnice černošského souboru Black Birds odjíždí do Paříže. Zde odstartovala svou hvězdnou kariéru. Zanedlouho patřila mezi nejpopulárnější osobnosti Francie a vysloužila si přezdívku „Černá hvězda“. Vystupovala v největších revue ve Foliec-Bergere a v Casino de Paris. Mezi lety 1928-1930 absolvuje šňůru koncertů po největších městech. Během dvacátých a třicátých let natáčí i několik filmů, např. muzikálový snímek Zouzou (Zuzu, r. Marc Allégert, 1934) ve kterém si zahrála s Jeanem Gabinem. V roce 1937 dostala francouzské občanství. V této době byla její kariéra na vrcholu, což ji přinášelo i nemalé finanční prostředky, Vlastnila několik činžovních domů a vil, letadlo, několik automobilů a vysoká konta. V době okupace Francie fašistickým Německem, se aktivně zapojuje do odboje. Fašismus byl pro bojovnici za rasovou rovnoprávnost zcela nepřijatelný. Její známost a kontakty využívala francouzská výzvědná služba. Na její popud odjíždí Josephine, pod záminkou koncertního vystoupení, do Lisabonu, kde odhaluje několik agentů nacistické výzvědné služby. Také navázala kontakt s vedoucím německé bezpečnostní služby Heinzem Reinnertem od kterého získávala cenné informace. Odboji pomáhala také při vystupování v opeře v Marseille a v severní Africe, v Alžíru a Maroku, kde v roce 1942 vystupovala v kabaretech pro německé a italské důstojníky. Při této výzvědné činnosti ji pomohla i znalost jazyků, kromě angličtiny a francouzštiny, plynule hovořila německy, italsky, španělsky a portugalsky. Při pobytu v Casablance se ji nepřátelští agenti pokusili otrávit a Josephine strávila více jak rok a půl v nemocnici. Po osvobození severní Afriky a vylodění spojeneckých vojsk v Normandii se věnuje už plně umělecké činnosti. Za svou odbojovou činnost byla po válce vyznamenána Generálem de Gaullem Lotrinským křížem a Medailí hnutí odporu. Jako jedna z mála žen obdržela i Řád čestné legie. Ve svém soukromém životě mnoho štěstí neměla, i když byla třikrát vdaná, za italského producenta Giuseppeho Abatina, francouzského průmyslníka Jeana Liona, a po válce za hudebníka Josepha Bouillona, zůstávala bezdětná. Zlom v jejím osobním životě nastal po zájezdu do Ameriky, kde ji odmítli z rasových důvodů ubytovat v New Yorském hotelu Storclub. Po těchto zkušenostech ruší smlouvy a vrací se zpět do Paříže a rozhoduje se založit na svém zámku v Les Milandes v jihozápadní Francii „vesničku bratrství“. Postupně adoptuje sirotka z korejské války, Kolumbijce, Žida, Japonce, dva Alžířany, Kabyla, dítě z Pobřeží Slonoviny, Cikána nalezeného o vánocích v odpadkovém koši, Fina, Američana a jednu Francouzku. V roce 1956 se loučí s uměleckou kariérou a plně se věnuje svému humanitárnímu projektu. Za několik let se však na jeviště vrací s odůvodněním: „Potřebuji peníze pro své sirotky.“ I když v mládí patřila mezi nejbohatší obyvatele Francii, a žila velmi nákladným soukromým životem, v padesátých letech věnovala většinu peněz na svůj projekt. Ani návrat na scénu nezabránil krachu jejího projektu. V roce 1969 musí svou „vesničku“ vyklidit a zámek prodat, aby mohla splatit dluhy. S pomocí přátel otevírá novou vesničku ve vile na Azurovém pobřeží. I zde však má značné finanční potíže. V této době ji poprvé selhalo srdce a vážně onemocněla. Aby sehnala peníze absolvuje velké množství koncertů po celém světě (mimo jiné i v Praze v roce 1970). Tato aktivita ji velmi vyčerpává a 12. dubna 1975 ve svém pařížském bytu, na avenue Paul-Doumer, umírá, krátce po jednom z vystoupení, na celkové vysílení organismu. I když na jejím pohřbu mnoho řečníků slibovalo, že budou pokračovat v jejím humanitárním úsilí, nikdo svému slibu nedostál a „vesnička bratrství“ krátce po její smrti zanikla.