Jiří Křenek

Vyrůstal na Valašsku, kde se i v roce 1933 narodil v rodině strojníka na místní pile. Ve svém rodišti také navštěvoval měšťanskou školu /1939-1948/. Pro své technické nadání šel do učení v Elektrotechnickém závodu v Mohelnici na Moravě /1948-1950/. Po roce studia na střední škole nastoupil na vojenskou Školu důstojnického dorostu v Pardubicích, kde také v roce 1953 maturoval. Ve studiu pokračoval na Vojenské technické akademii v Brně se specializací na radarové konstrukce /1953-1958. Jako mladý vojenský inženýr byl přidělen postupně do útvaru protivzdušné obrany státu v Žatci, následně se stěhoval do Brna a naposledy se věnoval vojenské službě v Josefově /1961-1965/. Zde také odešel z armády a v civilu Jiří Křenek pracoval jako redaktor týdeníku Čs. voják do roku 1970. V redakci časopisu Tvář se věnoval své oblíbené literatuře do roku 1972. Ve stejné době si usilovným studiem ještě doplňoval své vzdělání na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Od roku 1973 byl profesionálním spisovatelem a scénáristou až do svého odchodu do důchodu, který si užívá v převážně v Brně. První prózy publikoval časopisecky nebo v denících Čs. voják, Květy, Host do domu, Plamen, Literární měsíčník, Mladá fronta, Večerní Praha. Scénáristický debut si odbyl ve filmu Zabitá neděle /1969, rež. Drahomíra Vihanová/. Scénáře, na kterých se později podílel spoluautorsky, nebo byl i zcela samostatným scénáristou, ve většině případů vycházejí námětově z jeho vlastních próz. Další scénáře se týkaly nejen filmů, ale též televizních inscenací či rozhlasových her. Filmy Kateřina a její děti /1970, rež. Václav Gajer/, Trnové pole /1980, rež. Otakar Kosek/, Noc smaragdového měsíce /1984, rež. Václav Matějka/ se odehrávaly v prostředí, které Křenek znal z osobní zkušenosti, tedy v okolí jeho rodiště. Ostravské televizní studio se ze zcela specifických důvodů zaměřilo na dramatickou tvorbu takřka krajového autora. Televizní diváci zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech měli možnost shlédnout inscenace Křenkových prozaických předloh, které již znali z knižní podoby, jeho věrní čtenáři. Ostravské inscenace Nultý kilometr /1974, rež. Milan Peloušek/, Deník psaný na vodu /1975, rež. Milan Peloušek/, Pláňata /1975, rež. Jiří Bělka/, Dovolená na úrovni /1985, rež. Stanislav Strnad/ patřily k zdařilým. Jiří Křenek jako dramaturg a scénárista nejúžeji spolupracoval s režisérem Otakarem Koskou - Měsíční údol í/1977, podle novely Smyčka/, Čas polomů a dešťů /1978/, Jahody na stéble trávy /1984/, Tomáš a Markéta /1988/, Králíci nemají jména /1990/, Digitální čas /1991/ a Evangelium podle Pastýřů /1992/. Rozhlas také uvedl Křenkovy dramatizace jeho vlastních literárních předloh s pozitivním posluchačským ohlasem - Měsíční svit /1972/, Vesničanka /1973/, Vyhrávala kapela /1973/, Hrst lesních jahod /1975/, Polomy /1977/, Hana ze Ztracence /1982/ aj. Část Křenkovy literární tvorby směřovala vždy k psaní románů, a různých próz, kterými si ověřoval nosnost tématu i dramatičnost publikovaných textů, nežli se rozhodl je zpracovat pro film, televizi nebo rozhlas. Rozsáhlou knižní tvorbu zahájil románem Chlapi /1963/, na který navazuje román Vesničanka /1973/, Dům mezi modříny /1974/, Jahody na stéble trávy /1975/, Smyčk /1975/, Valigurky z Kopečka /1976/, Zastávka mrtvých /1981/, Skřivánek a sov a/1981/, Chalupa na spadnutí /1981/, Panenka z rákosí /1988/, prózy Zabitá neděle /1967/, Čas ozimů /1968/, Výčep ve dvoře /1969/, Pláňata /1973/. Častá byla i jeho dlouholetá spolupráce s mladými autory na sestavování výběrů jejich literárních pokusů. V roce 1986 publikoval pod titulem Grog bez cukru, antologii humoru /1986/. Erkul