Terence Hill

Tento 182 cm vysoký modrooký blonďák se narodil v Benátkách v Itálii 29.03.1939. Jeho otec byl chemikem z Umbrie a matka pocházela z Drážďan, kam se rodina 1943 přestěhovala a pobyla zde až do konce války. Od svých jedenácti let pak vyrůstal v Římě, kde se snažil utužit svou tělesnou kondici různými sporty, zejména plaváním. Od dětství rád vesloval a plaval, získal bronzovou a stříbrnou medaili na mistrovstvích Itálie. Původním jménem Mario Girotti, jež si později změnil na Terence (podle římského učence Terencia) a příjmení Hill (podle příjmení jeho americké manželky). Na nátlak produkce, se poprvé objevil ve filmu ve dvanácti letech. Režisér Dino Risi tehdy potřeboval pět kluků pro svůj film PRÁZDNINY S GANGSTEREM (1951) a Terence tam hrál jejich velitele. Chlapci pomáhali nebezpečnému zločinci na útěku z vězení. V dalších letech hrál v podobných rolích a pomalu se stával známou dětskou italskou hvězdou. Romantická komedie LAZZARELLA (1957) se stala nejúspěšnějším snímkem roku. Byl to klasický slaďák o lásce matematiku doučujícího mladíka Luciana a jeho žačky, jíž rodiče nepřejí. Roku 1963 ho režisér Luchino Visconti obsadil do svého nového historického velkofilmu GEPARD, kde hrál po boku Alaina Delona, Claudii Cardinale a Burta Lancastera. Film byl velice úspěšný a z Terence se stal známý herec. I proto se rozhodl opustit studium klasické literatury na univerzitě v Říme. O kariéru charakterního herce se ale příliš nepokoušel, neboť se pro svůj mužný zjev, blonďaté vlasy a modré oči stal oblíbeným představitelem milovníků s horkou hlavou a neohrožených pistolníků v německých indiánkách podle literárních předloh Karla Maye (Vinnetou II - Rudý gentleman, Mezi supy, Petrolejový princ a Old Surehand), když byl obsazen do jedné z hlavních rolí ve spaghetti-westernu Bůh odpouští... já ne! (r. G. Colizzi). Druhého hrdinu, vousatého hromotluka s ušlechtilým srdcem, ztělesnil v tomto snímku Carlo Pedersoli alias Bud Spencer, s nímž pak během následujících desetiletí vytvořil T. H. populární komickou dvojici protikladných chlapíků v laciných, avšak komerčně úspěšných dobrodružných komediích (mj. Trumfové eso, Pravá a levá ruka ďábla, Malý unavený Joe, Jestli se rozzlobíme, budeme zlí!, Dva výtečníci a Sudá a lichá). Na konci šedesátých let se vrátil do Itálie, kde hrál poprvé s Budem Spencerem a zároveň poprvé pod svým novým jménem v prvním z filmů, které je oba světově proslavily. Jmenoval se BŮH ODPOUŠTÍ, JÁ NE... a hrál zde pistolníka, který okrade vlakové lupiče, kteří se pak vydají po jeho stopě. Film měl takový úspěch, že se dočkal dalších dvou pokračování nazvaných TRUMFOVÉ ESO (1968) a BOOT HILL (1969). Na začátku sedmdesátých let režisér Enzo Barboni vytvořil nový typ spaghetti westernů – místo tvrdé a drsné sveřeposti přišla na scénu komediálnost. Volně navazující PRAVÁ A LEVÁ RUKA ĎÁBLA (1971) a MALÝ UNAVENÝ JOE (1973). Stala se z nich podobná dvojice jako Laurel a Hardy nebo Tom a Jerry, které si skoro neumíme představit odděleně. Vzniklo tak mnoho akčních komedií, za všechny třeba DVA MACHŘI MEZI NEBEM A PEKLEM (1972) o dvou podnikavcích, kteří se připletou do hledání diamantů a zájmů jednoho gangstera. JESTLI SE ROZZLOBÍME, BUDEME ZLÍ (1973) o dvou automobilových závodnících snažících se z bosse podsvětí získat náhradu za rozmlácený závodní automobil. DVA MISIONÁŘI (1974), DVA POLDOVÉ (1976) o dvou výtečnících, kteří se při nezdařeném přepadení policejní stanice stanou sami policisty. Nezapomínal však ani na sólo kariéru. 1973 natočil western MÉ JMÉNO JE NIKDO o mladém pistolníkovi Nikom, který se chce utkat se svým vzorem skvělým pistolníkem Jackem Beauregardem (Henry Fonda), který však nestojí o nic jiného, než aby už mohl jít do důchodu do Evropy. Roku 1977 v POCHODUJ NEBO ZEMŘI po boku Genea Hackmana jako drsného a tvrdého velitele jednotky francouzské cizinecké legie hraje Marca Segraina, uprchlého zloděje šperků, který se nechá naverbovat, aby se skryl před zákonem. Ve stejném roce si zahrál v komedii PAN BILLIÓN chudého automechanika Guida, který má možnost zdědit miliardu dolarů od bohatého amerického strýčka, pokud se dostane do dvaceti dnů z Itálie do San Franciska. V SUPERPOLDOVI (1980) hraje policistu Davea Speeda obdařeného obrovskými schopnostmi, které se však vytratí v okamžiku přítomnosti červené barvy. V osmdesátých letech však začíná jeho kariéra postupně upadat, bláznivé akční komedie a spaghetti-westerny jsou okoukány a Terence i Bud jsou až příliš zaškatulkováni do rolí komiků od rány. Vzniká tak několik méně úspěšných snímků, jako: KDO NAJDE PŘÍTELE, NAJDE POKLAD (1981), SUPERPOLICAJTI Z MIAMI (1985) o policistech vyšetřujících loupež dvaceti milionů dolarů. DOBRODRUH (1987) o tulákovi, který potká syna svého mrtvého přítele a spolu se vydají na pozemek, který po něm zbyl a jenž chce získat bohatý zloduch z okolí. Jedním z jeho režijních pokusů byla komediální kovbojka inspirovaná comicsovým seriálem Lucky Luke, kde si opět ponechal pro sebe hlavní roli střelhbitého šerifa, jemuž se podaří vyčistit město od zločinu a násilí. Roku 1994 se objevuje zatím naposledy před kamerou s Budem Spencerem ve westernové komedii PRŮSERÁŘI o cestě dvou bratrů za matkou, která jim má předat poklad po otci. Cestou se potkávají se všemi možnými zloduchy, kteří se je snaží o poklad připravit. Pohasínající gloriolu úspěchu mu však opět obnovila role v seriálu DON MATTEO (od 2000) o knězi, který pomáhá policii řešit všemožné zapeklité případy dotýkající se jeho oveček. Pro velký úspěch se seriál dočkal dalších čtyř sérií a Terence Hill za něj obdržel cenu na 42. Mezinárodním Festivalu Televize v Monte Carlu pro Nejlepšího herce roku. Roku 1967 se oženil s Lori Hillovou, se kterou má syna Jesse. Roku 1974 adoptovali druhého syna, Rosse, který si s ním zahrál v DONU CAMILLOVI a v DOBRODRUHOVI. Ross zemřel roku 1990 v nedožitých sedmnácti letech při automobilové nehodě. Terence má rád motorky, svou ženu a rodinu, knihy, klasickou hudbu a špagety s kečupem nebo cibulový steak. A samozřejmě jablka, která jsou jeho nejoblíbenějším ovocem a často je konzumoval i před filmovými kamerami. Na velkém úspěchu Terence Hilla se u nás podílel i jeho výsostný dabér Pavel Trávníček.