Vsevolod Ivanov

Vsevolod Vjačeslavovič se narodil do učitelské rodiny 24. února rolu 1895 v malé obci Lebažje, situované do Semipalatinské gubernie carského Ruska, dnes Kazachstánu. Mládí prožil na západní Sibiři. Školní vzdělání absolvoval jen částečně a nikdy jej zcela nedokončil. Velmi záhy se musel sám živit a to jej vedlo k toulání pro různých místech Ruska. Postupně se živil v rozličných profesích. Byl dělníkem, sazečem, kočovným hercem, dokonce i fakírem, cirkusovým klaunem, námořníkem a o všem, co prožíval na svých cestách Ruskem si vedl zápisky a později je využil jako inspirace pro některé své příběhy. Od roku 1915 uveřejňoval drobné literární příspěvky v různých lokálních denících. Za občanské války se politicky nepřiklonil k žádné straně konfliktu, ale byl přinucen ke službě ve vojsku bílých – bělogvardějců, odkud uprchl a přidal se k rudým vojenským oddílům, bránícím ještě mladou revoluci. V roce 1921 debutoval rozsáhlejší povídkou Partizany, která vyšla jako úvodní povídka prvního čísla, prvního bolševického literárním časopisu – Krasnja nov. Od roku 1922 se stal jedním z nejnadanějších Serapionových bratří, volného sdružení literátů a současně se stal i redaktorem časopisu Krasnaja nov. Ze také vydal zdařilou partizánskou novelu Bronepojezd 14-69 /1922, Obrněný vlak 14-69/ a ve stejném roce novelu Cvetnyje vetra /1922, Barevné vichry/. V následujícím roce 1923 se představil svým čtenářům sbírkou povídek z občanské války Partizanskije povesti /1923, Partyzánské příběhy/, a téhož roku se přestěhoval do Moskvy. Zde později vydal knihu povídek Tajnoje tajnych /1927, Tajemství nejtajnější/, která byla podrobena ostré kritice od stranických funkcionářů, když nepodlehl všeobecnému tlaku na spisovatele a dramatické autory, aby zachycovali toliko příběhy o úspěších a nebo překonaných nezdarech. Na konci třicátých let se svou tvorbou zařadil již do námětového proudu, který se inspiroval osobnostmi budovatelů a výstavbou Koncem roku 1938 dopsal a v roce 1939 vydal román Parchomenko /1939, česky pod názvem Muž statečného srdce,1948/, který byl zfilmován pod názvem Aleksander Parchomenko režisérem Leonidem Lukovem. Za 2. světové války se Vsevolod Ivanov jako válečný korespondent dostal s Rudou armádou ž do Berlína a sví postřehy zveřejňoval v oficiálním sovětském tisku. V roce 1947 vydal román Vstreči s Maksimom Gorkim /Setkání s Maximem Gorkim, č. 1950/ a drama Lomonosov /1949/. V tomto svém tvůrčím období se vyhýbal aktuálním tématům a svůj zájem přenesl na autobiografické romány. Ivanov velmi často své povídky a romány opakovaně přepracovával a mnohdy sám zdramatizoval i některé z nich, např. již v roce 1927 přepracoval a vydal v zdramatizované podobě Obrněný vlak 14-69. V roce 1960 přepracoval a vydal svou sbírku povídek se silným filozofickým podtextem, původně pod názvem Pochožděnije fakira /1934, Fakírova dobrodružství/ a změnil název na My iďom v Indiju/. Část Ivanovova prozaického díla byla zfilmována. Spisovatel, dramatik a publicista Vsevolod Vjačeslav Ivano zemřel v Moskvě 15. srpna roku 1963, ve věku 68 let. Erkul