Line Noro

Francouzská herečka Line Noro se před kamerou jen zřídka dostala k větší roli, její filmografie je ale obdivuhodnou přehlídkou hodnotných titulů francouzské kinematografie 30. a 40. let. Narodila se jako Aline Simone Noro ve starobylém městečku Houdelaincourt v Lotrinsku a jako řada mladých dívek od dětství toužila po herectví. Tento obor studovala na pařížské konzervatoři, kde jejími spolužačkami byly další později slavné herečky Marie Bell nebo Mary Marquet. Line Noro studium ukončila s druhou cenou v oboru komedie. Ambice vstoupit na jeviště prestižní scény Comédie Française zůstala nenaplněnou touhou, bohaté uplatnění ale Line Noro našla v několika dalších pařížských divadlech, nejčastěji to bylo Théâtre du Vieux Colombier, výraznou kreaci předvedla v titulní roli Giraudouxovy hry Judith v divadle Théâtre Pigalle. S filmovou kamerou přišla Line Noro poprvé do styku ve spolupráci se slavným režisérem Julienem Duvivierem u snímku LA DIVINE CROISIERE (1928). Line Noro byla nesporně půvabnou ženou, sama byla ale ke své vizáži přehnaně sebekritickou a shledala se pro film naprosto nevhodnou. Důsledně se proto vyhýbala slavnostním premiérovým projekcím a s výjimkou svého debutu neviděla žádný další z padesáti filmů, které natočila. Během třicátých let hrála Line Noro velké i vedlejší role ve dvaceti filmech, za zmínku stojí tituly, do nichž ji přizvali slavní režiséři Abel Gance (MATER DOLOROSA, 1932; ŽALUJI - J´accuse, 1937) nebo znovu Julien Duvivier (PEPÉ LE MOKO, 1937), hlavní roli hrála také ve filmovém přepisu Zolova románu ZABIJÁK (L´ssonmoir, 1934). Od natáčení filmu FAUBOURG MONTMARTRE (1931), kde s Gaby Morlay hrála dvojici zcela odlišných sester (a byla zde znetvořena k nepoznání) byla Line Noro v neustálém údivu, že je angažována do postav krásných žen, v průběhu třicátých let jich ale odehrála hodně. Zajímavé nabídky od filmařů přicházely i v době okupace, kdy Line Noro hrála v osmi filmech. Pozoruhodnou kreaci předvedla v rodinném venkovském dramatu TVRDOHLAVCI (Goupi mains rouges, 1943), titulní roli pak hrála v detektivce KOMISAŘ BERTHIER (Le secret de Madame Clapain, 1943), mezitím ale na sebe stačila strhnout i nepříjemnou pozornost Adolfa Hitlera ve filmu s provokativním názvem MÉ ZLOČINY PO MEIN KAMPF (Apres Mein Kampf mes crimes, 1940), který byl s úspěchem uveden v USA. Po válce hrála Line Noro velkou roli v mezinárodně oceněné PASTORÁLNÍ SYMFONII (La symphonie pastorale, 1946), a i když význam jejích dalších rolí byl podružný, nadále se objevovala v hodnotných titulech poválečné francouzské kinematografie. Počátkem padesátých let také dostala jako hostující herečka příležitosti v Comédie Française, nikdy ale nedosáhla stálého členství v tomto prestižním souboru. Manželem Line Noro byl režisér André Berthomieu (1903-1960). Ačkoliv se Line Noro objevila v řadě hodnotných filmů, Berthomieu upřednostňoval komerční hledisko před uměleckým. Spolu natočili několik filmů, pozornost ale zasluhuje pouze detektivní příběh KOMISAŘ BERTHIER (Le secret de Madame Clapain, 1943), který byl uveden i v našich protektorátních kinech. Line Noro hrála naposledy ve filmu LUMPOVÉ (Les truands, 1956), mezitím ale navázala spolupráci s televizí a v přepisu Balzacova románu EUGENIE GRANDETOVÁ (Eugénie Grandet, 1956) hrála jednu z hlavních rolí. Krátce nato se ale kvůli zhoršování zraku vzdala další umělecké činnosti v divadle i ve filmu a po úmrtí manžela (1960) žila v soukromí. Zemřela v Paříži 4. listopadu 1985 ve věku 85 let jako dávno zapomenutá osobnost.