Daniela Fischerová

Daniela Fischerová se narodila v Praze v roce 1948 do uměleckého prostředí. Jako dcera hudebního skladatele Jana F. Fischera /1921–2006/ a překladatelky Olgy Frankové/1909–1969/ neměla jednoduchou volbu. Po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole v roce 1965 se definitivně rozhodla pro studia dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU, kde studovala ve stejném ročníku společně s dnes již známými osobnostmi Karlem Steigerwaldem a Alexem Koenigsmarkem. Studium ukončila v roce 1971 diplomovou prací o parodii Nemesis mimésis. První zkušenosti s prací ve filmovém průmyslu získávala, když krátce pracovala ve scenáristickém oddělení Filmového studia Barrandov v roce 1972. Od roku 1973 do roku 1974 byla odpovědnou redaktorkou v nakladatelství Orbis. Od roku 1974 do roku 1998 byla ve svobodném povolání. V roce 1999, již jako zkušená spisovatelka vyučovala na Vyšší odborné škole tvůrčího psaní Josefa Škvoreckého. Na Literární akademii vede od roku 2001 kursy tvůrčího a jako pedagožka později působila externě i na DAMU. Mimo tvůrčí psané slovo se zaměřila i na lektorskou činnost v kursech nonverbální komunikace, především na přehlídce amatérského divadla Jiráskův Hronov a na Wolkerově Prostějově. Její literární tvorba začala tvorbou pro dětského čtenáře, a to pohádkami: Kouzelník Žito /1973/, O ptáku Ohniváku a Lišce Ryšce/1974/, V začarovaném lese /1975/, Tajemství Sluneční věže /1976/, Čáry, máry /1978/, Duhové pohádky /1982/ a prózou Povídání s liškou /1978/, přes vyprávění O rezaté veverce /1982/. Jako dramatická autorka se debutem s hrou Hodina mezi psem a vlkem /1979/, kterou nastudoval v Realistickém divadle Luboš Pistorius, prosadila ve velmi složité době. Inscenace byla nejprve zakázána, ale na základě postoje a osobní přímluvu herce a tehdejšího ředitele Realistického divadla Zdeňka Buchvaldka, byla premiéra hrána, ale po čtyřech představeních byla zakázána a osm let se nemohly hry Daniely Fischerové scénicky provozovat. Uplatnila se jako autorka scénářů krátkých a animovaných filmů /Pohádky z Větrné Lhoty, třináctidílný televizní animovaný seriál, 1985/. Další její scénáře celovečerních filmů: Neúplné zatmění /1982, rež. Jaromil Jireš/, Hry pro mírně pokročilé /1986, rež.Oto Koval/ a Vlčí bouda /1986, rež. Věra Chytilová/, ukázaly, že se objevila v českých podmínkách mimořádná scénáristická osobnost. V roce 2005 Daniela Fischerová napsala filmový scénář Spolu o osudech siamských dvojčat, sester Joži a Růženy Blažkových. Česká televize natočila podle stejnojmenné rozhlasové hry a jejího scénáře Andělský smích/1995, rež. Lucie Bělohradská/ a Náhlé neštěstí /1995, režie Hana Kofránková, podle stejnojmenné divadelní hry/, Černá slečna slečna Černá /2002, rež. Petr Nikolaev/ a pohádku Zakletá třináctka /2004, rež. Ondřej Kepka/. Dramatizace povídek Daniely Fischerové: Princip odrazu, Hlas a Dluh, byla vytvořena inscenace Třikrát život, třikrát smrt /1998, rež. Lucie Bělohradská, Anna Procházková a Hana Kofránková/. Neodmyslitelnou součástí její dramatické tvorby jsou rozhlasové hry: Čeho se bojí mistr /1978, nastudováno 1990/, Zapřený Albert aneb Příběh o žalu a lži /1989/, Neděle /1991/, Tři rozhlasová mini dramata /Micura nežere, Dívka se zázračnou pamětí, Král omylů, 1991/, Velká vteřina /1992/, Andělský smích /1994/, Anděl a kniha rekordů /1995/, Cesta k pólu /2007/. Je autorkou mnoha příspěvků ve sbornících: Slyšeli jste /1990/, Kam míří rozhlasová hra? /1991/, Almanach Burianovy kulturní ozdravovny /1993/, Daylight in Nightclub Inferno /North Haven 1997/, Allskin and other tales by contemporary Czech women /Seattle 1998/, Krok k autorské existenci /2002/, Česká divadelní hra 90. let /2003/,Tenkrát za totáče /2005/ aj. Stále ji láká i prozaická tvůrčí práce: sbírka povídek Prst, který se nikdy nedotkne /1995/, novela Přísudek je v této větě podmět /P 1996/, sbírka povídek Duhová jiskra /1998/, sbírka povídek Jiskra ve sněhu /PP 1999/ a rozsáhlejší románové podobenství Happy end /2005/, vycházející z křesťanství i východních nauk o duši. Erkul