Oleg Dal

Sovětský herec Oleg Ivanovič Dal se narodil 25. 05. 1941 v Ljublinu u Moskvy (dnes je to její předměstí) a zde, spolu se sestrou Iraidou, prožil i dětství. Jejich otec, Ivan Zinovjevič, byl železniční inženýr, maminka, Pavla Petrovna učitelka. Jako většina kluků té doby se Oleg toužil stát hrdinou, nebo alespoň pilotem, či námořníkem. Bohužel, kvůli lehké srdeční vadě, kterou si ještě zhoršil sportováním, musel na podobná povolání zapomenout. Začal se tedy zajímat o umění a posléze se rozhodl,že bude hercem. Mělo to však háček - vlastně dva: tím prvním byl naprostý nesouhlas rodičů s jeho volbou a tím druhým skutečnost, že Oleg jako chlapec silně "ráčkoval". I jemu samotnému bylo jasné, že s takovou vadou řeči by u zkoušek neuspěl a rozhodl se jí zbavit. Bojoval ...a vyhrál! Jeho pevná vůle nakonec oblomila i rodiče a tak se mladý Oleg roku 1959 účastní talentových zkoušek na Ščepkinovu hereckou akademii. Přijímačky se pro něj nevyvíjely příliš dobře - první část své recitace přednesl s takovým pathosem, že rozesmál nejenom komisi, ale i všechny ostatní uchazeče. Ale nedal se a druhou částí svého vystoupení vše napravil. Byl přijat a stal se studentem prvního ročníku kursu Nikolaje Annenkova. První Dalova filmová role na sebe nedala dlouho čekat - už v roce 1961 mu režisér A. Zarchi svěřuje roli Alika ve svém snímku "Můj mladší bratr" (u nás je film známý pod názvem "Hvězdný lístek"). Tím se O. Dal dostává do podvědomí publika i odborníků z branže a brzy následují další nabídky. Konkursem na roli mladého Péti Rostova sice Dal u režiséra Bondarčuka neprošel, zahrál si ale např. v detektivce "Muž, který pochybuje". V té době Dal právě ukončil studia a musel se rozhodnout, kam teď... Pomocnou ruku mu nabídla Alla Pokrovskaja, ředitelka divadelního studia SOVREMENIK. Dal nabídku přijímá s nadšením - vždyť stát se členem tohoto prestižního divadla je zárukou profesního růstu i studnicí nabídek filmových režisérů. A opravdu: i když v divadle samotném se Oleg Dal celých pět roků žádné hlavní role nedočká, před kamerou má vždycky práce habaděj. Roku 1967 natáčí s režisérem Motylem válečný snímek "Žeňa, Ženěčka a "Kaťuša", který je ale natolik provokativní, že ačkoliv při premiéře sklidí nevídaný úspěch, je zakázán a nadlouho končí v trezoru. Cožpak je možné dělat si legraci z Velké vlastenecké války?!? Pozici si Oleg Dal vylepší ještě téhož roku snímkem "Kronika bombardéra", kde konečně ztvární toho správného sovětského vojáka - hrdinu. Dahl se postupně stává jedním z nejpopulárnějších herců sovětské kinematografie, jeho osobní život však moc radostný není. Situace v SOVREMENIKU se nelepší, a Oleg, který až dosud vše bez reptání snášel, začíná mít pocit ukřivdění a čím dál častěji se utíká ke skleničce alkoholu. Roku 1969 se poznává se svojí budoucí druhou ženou Elizabetou Eichenbaum (jeho první manželství s herečkou Táňou Lavrovou trvalo sotva půl roku). Známí ji před dalem varují, ale on okouzlí nejen Lízu, ale i její matku, když ji staromódním způsobem požádá o ruku její dcery. Všichni doufají, že společně se jim povede překonat všechny potíže a porazit Olegovu náklonnost k alkoholu. Mezitím Oleg opouští SOVREMENIKA a po neúspěšném pokusu o angažmá v MCHATu se stěhuje za svojí ženou do Leningradu, ale ani tady se mu na jevišti příliš nedaří a jeho závislost na alkoholu roste přímo závratně. V opilosti se stává hrubým až agresivním, což mu pochopitelně u režisérů na oblibě nijak nepřidává a začíná mít pověst problematického herce. Přesto natáčí několik více či méně zdařilých filmů, mezi kterými má výsadní postavení dobrodružný snímek "Sannikovova země". Dal zde přebírá roli po Vladimíru Vysockém, kterému nebylo natáčení povoleno a dostává se opět na výsluní filmové slávy. Vrací se zpátky do hlavního města a začíná "nový život". Přestává pít a během dvou let (1973 - 1974) natáčí čtyři úspěšné snímky. I jeho osobní život se postupně navrací k normálu. Bohužel, ne nadlouho...začátkem 80. let odmítá několik rolí a když už nějakou přijme, kalí průběh natáčení nesmyslnými hádkami s režisérem i s kolegy. Stále častěji se u něj projevují deprese a stává se natolik nespolehlivým, že mu několikrát hrozí vyhazov z práce. Roku 1980 začíná s režisérem Marjaginem natáčet film "Nezvaný přítel", ale uprostřed práce jej bolestně zasáhne zpráva o skonu dlouholetého kamaráda V. Vysockého. Na pohřbu se nechá slyšet, že teď je na řadě on sám a v noci se často budí celý vyděšený - "Voloďa mě volá..." říká svojí ženě. Počátkem roku 1981 dostává nabídku z kyjevského studia a 1. března odlétá na Ukrajinu. O dva dny později je v hotelovém pokoji nalezen mrtev s nedopitou láhví vodky vedle sebe.Podle slov jednoho z kolegů Dal o smrti hovořil už večer předtím, všichni však tato slova brali za další z jeho pochmurných vtipů a nepřikládali jim žádný význam. Ale Oleg šel do svého pokoje, otevřel láhev alkoholu a vypil smtící dávku - takovou, kterou jeho vysokým tlakem a těžkou arteosklerózou oslabený organismus už nevydržel. Následná pitva potvrdila smrt následkem prasklé cévy a krvácení do mozku. Tělesné pozůstatky ještě ani ne čtyřicetiletého herce, po kterém jeho ženě zbyly velké dluhy, byly převezeny do Moskvy, jeho hrob se dnes nachází na tamnějším Vagankovském hřbitově.