Antonín Holzinger

Typický představitel hostinských a bodrých vesnických chlapíků, či naopak ředitelů a správců- Antonín Holzinger přišel na svět ještě v Rakousko-uherském mocnářství r. 1891 a měl pokračovat v rodinné tradici pražských úředníků. Toto povolání jej však nenaplňovalo, tak i přes počáteční nepřízeň rodičů stanul na divadelních prknech. Předpokladem bylo jeho pěvecké nadání, zdokonalené studiem u E. Buriana, dlouholetého člena Opery Národního divadla. Divadelní debut si odbyl počátkem 20. let, kdy se v menších úlohách mihl v ještě němých filmech - Píseň lásky (1919) a Román boxera (1921). Drobné role v operetních souborech ND, Rokoka nebo holešovické Uranie (1922-30) zase znamenaly hlavně pěvecké začátky tohoto dobrosrdečného, kulatého třicátníka. Roky třicáté byly pro A. Holzingera filmově nejplodnější, ztvárnil téměř dvacítku menších, ale často dosti výrazných rolí - lékaře v komedii Nezlobte dědečka (1934), hotelového detektiva v dnes už pozapomenutém snímku Polibek ve sněhu (1935), komorníka v Lucerně (1938) nebo ředitele hotelu v komedii Poznej svého muže (1940). V podstatě jej velká či hlavní role minula, nicméně zahrál si v kvalitních pamětnických filmech, které jsou i po 70-ti letech u dnešních diváků velmi oblíbené - např. Pantáta Bezoušek, komedie Nebe a dudy (oba 1941), Městečko na dlani, Karel a já (oba 1942), U pěti veverek (1944) nebo Krškovo melodrama Řeka čaruje (1945). Ihned po válce (1946-47) působil krátce (a nepříliš úspěšně) jako umělecký ředitel hudebního divadla v Karlíně. Pokusy uvádět klasické opery a operety v parodickém provedení nebyly divákem pochopeny, tak se pro nízkou návštěvnost musel Holzinger postu ředitele vzdát. Poté pokračoval drobnými rolemi více či méně sympatických tlouštíků, z nichž zřejmě nejznámější je postava poťouchlého a lakomého hostinského v dramatu poválečných osídlenců Ves v pohraničí (1948). Za zmínku stojí ještě role vrchního v Revolučním roce 1848 (1949), sokolského pořadatele v autobiografii Mikoláš Aleš (1951) nebo jeho Ferdinand Bubka v Novoročním daru (1953). Naposled se před kameru postavil jako referent vynálezů ve studentském filmu FAMU Jak dědek Faltus potkal anděla (1954) a bohužel málo dochovaná je jeho nezanedbatelná spolupráce s československým rozhlasem. Jakkoliv byl Antonín Holzinger poměrně průměrným hercem více než 60 rolí a vcelku nenápadným občanem, velikou neznámou je (a nejspíš už i zůstane) datum jeho úmrtí - dle většiny dostupných pramenů zemřel v Praze počátkem února 1954 (čemuž by napovídal i poslední natočený film), ovšem dle jiných dokumentů skonal již koncem července 1953.