Otýlie Beníšková

Slavná česká herečka Otýlie Beníšková pocházela ze starého kočovného divadelního rodu Jelínkových. Byla nejmladší z dvanácti dětí Viléma Karla Jelínka (1837 – 1902) a Anny, rozené Krämerové (1841 - 1907). Divadelní kořeny měla Otýlie i v matčině straně. Dědeček Krämer ve 2. polovině 19. století získal divadelní koncesi a povolal k sobě dceru a zetě. To bylo roku 1861. Manželé Jelínkovi zůstali u Krämera pouhé dva roky, pak nastoupili k plzeňské divadelní společnosti. Takto několikrát měnili působiště, ale vždy se na krátký čas vraceli k divadelní společnosti Annina otce. Definitivně přebírají Krämerovu živnost v roce 1877, kdy Annin otec umírá. Otýlie svého děda nepoznala. Narodila se 25. října roku 1882 v Rakovníku. Mezi nejstarší dcerou Marií a nejmladší Otýlií byl dvacetiletý rozdíl. V době Otýliina narození byla již Marie provdaná za režiséra Václava Spurného. Otýlie zcela neobvykle své starší sestře vykala. Švagr Spurný mladičkou Otýlii velmi brzy uvedl do hereckého světa. V pěti letech představovala pětiletého selčina synka ve hře VOJNARKA, kde titulní roli hrála její starší sestra Hana, později provdaná Vojtová a nevlastní matka Jaroslava Vojty. Díky vynikající přípravě v rodinné společnosti mohla již v patnácti letech hrát Otýlie charakterní role, např. titulní roli v MARYŠE, Mínu ve hře VINA či Jenůfku v dramatu JEJÍ PASTORKYŇA. Změna v životě Otýlie nastává po otcově smrti. Zemřel na štaci ve Slatiňanech 17. března roku 1902 a o dva dny později byl pochován na místním hřbitově. Otýlii si bere do Prahy k Pištěkově divadelní společnosti sestra Marie Spurná s manželem. Otýlie Jelínková zde také nastupuje za gáži 40 zlatých. Dřevěná budova Pištěkova divadla sídlila na Vinohradech. Otýlie zde vystoupila např. v roli Kláry ve hře Ohnetově MAJITEL HUTÍ či jako Elmira v Moliérově TARTUFFOVI. O půl roku později odchází se sestrou Hanou do Národního divadla v Brně, sestry přijímají nabídku tehdejšího ředitele Laciny. Otýlie zde ztělesnila např. Mahulenu v titulní roli Zeyerovy hry RADÚZ A MAHULENA, Evu Rovenskou ve Vrchlického jednoaktové komedii K ŽIVOTU či jako Levona v biblickém dramatu SULAMIT. Během brněnského angažmá vstupuje do života Otýlie barytonista Karel Beníško (nar. 24. října 1874). V roce 1904 hraje Otýlie ku příležitosti 20. výročí brněnské divadelní scény postavu Maryši ještě jako Jelínková. O rok později, 21. ledna 1905, se u sv. Tomáše v Brně provdá za Karla Beníška. Další herecká kariéra Otýlie je již pod jeho příjmením, objevuje se jako kněžna v LUCERNĚ, v titulní roli CYPRIENNY nebo jako Eva v TRAGÉDII ČLOVĚKA. Manželé Beníškovi poté odcházejí do Plzně, kde jsou v Městském divadle vázáni smlouvou na sezónu 1906 – 1907. Otýlie zde neměla zpočátku štěstí na hodnotnější repertoár, hrála většinou ve francouzských milostných fraškách a německých komediích. Za zmínku stojí alespoň paní Cheveleyová v IDEÁLNÍM MANŽELOVI od Oskara Wildea (1907). Po vypršení plzeňské smlouvy odcházejí Beníškovi do Prahy a nastupují do Vinohradského divadla. Otýlie zde nastudovala titulní roli ve hře od Vrchlického s názvem GODIVA. Odehrát premiéru bylo pro mladou ženu velmi bolestné, neboť doma umírala její matka Anna. Zemřela 25. listopadu roku 1907 a byla pochována na vinohradském hřbitově. Otýlie zaznamenala v Praze nepochybně velkých úspěchů, avšak v roce 1909 o ni vedení Vinohradského divadla přestává míti zájem. Na doporučení další své sestry Terezie, provdané Brzkové, se vrací Otýlie Beníšková zpět do plzeňského divadla. Zde Otýlie Beníšková setrvala až do roku 1932. Během dlouholetého působení v Plzni mj. hostovla Otýlie i na scéně Národního divadla v Praze. V roce 1916 zde vystoupila v roli markýzy Heleny v dramatu PANÍ Z TRÉVILLACU. S nelehkou situací se rodina Beníškových potýkala v období první světové války. Vyjma dvou synků (Karel a Vladimír) se Otýlie starala o manželovu matku i o děti bratra Maxe. Karel Beníško v té době již rezignoval na operní dráhu a zaměřil se na typografii. Později začal podnikat v oblasti nakladatelství. V půběhu 20. let se Otýlie Beníšková objevuje v dalších charakterních rolích – jak královna Žofie v HUSITECH, Blažena v MNOHO POVYKU PRO NIC či Alžběta v MARII STUARTOVNĚ. Od podzimu roku 1932 působí Otýlie Beníšková v Bratislavě ve Slovenském národním divadle. Na tuto scénu uvedla také svého syna Karla Beníška, jež byl v té době čerstvě ženat s herečkou Světlou Amortovou. V Konrádově představení KVOČNA hrála Otýlie postavu babičky, snacha Světla přijala úlohu vnučky. Mladí manželé Beníškovi však v roce 1935 odešli do Ostravy. Otýlie osaměla. Do Plzně i nadále dojíždí na pohostinská představení, neboť zde žije její manžel věnující se svému nakladatelství. Poslední bratislavskou rolí byla pro Otýlii Čapkova MATKA. Za doby okupace pracovala Otýlie Beníšková zejména v rozhlase a na menších pražských divadelních scénách. V srpnu 1940 např. vytvořila roli maminky Věkové v F. L. VĚKOVI v žižkovském divadle Akropolis. Epizodní roli tety Emilie hrála v Uranii ve hře PANNY Z BISKUPSKÉ HORY. Bolestný byl za války zejména osobní život paní Otýlie. Manžel zemřel v Praze 8. prosince roku 1943. Syn Karel byl internován v koncentračním táboře. Do světa filmu vstoupila O. Beníšková až v roce 1939. Vytvořila výraznou roli tety hlavního hrdiny Julia v Čápově a Krškově dramatu OHNIVÉ LÉTO. Prioritou pro významnou herečku zůstávalo stále divadlo, přesto se až do roku 1961 objevovala v menších rolích starších žen i před kamerou. Zmiňme alespoň postavu staré vězenkyně v Radokově válečném dramatu DALEKÁ CESTA (1949) či postavu tchýně z filmu DŮM NA OŘECHOVCE (1959). Poslední rolí ve filmu O. Beníškové byla babička v komedii PROCESÍ K PANENCE. Do vysokého věku se Otýlie Beníšková objevovala na divadelní scéně. Po válce to bylo Divadlo E. F. Buriana. V roce 1950 hrála roli staré havířky v dramatizaci románu Marie Majerové SIRÉNA, v roce 1953 opět ztělesnila svou životní roli – postavu MATKY. Na konci roku 1960 stanula na divadelních prknech naposledy v Shawově hře PEKELNÍK. Poté odešla na odpočinek, z něhož se do hereckého nebe odebrala 22. srpna roku 1967 v Praze. Zpracováno dle zdroje: KNAP, Josef: Čtyři herečky, nakladatelství Orbis, Praha, 1967, 1. vydání