Miloš Willig

Herec Miloš Willig měl zázemí v divadelnické rodině, jeho otcem byl herec Arnošt Willig, herectví se věnovala i Milošova starší sestra Lubomíra Willigová (1919-1987). Miloš Willig však přesto zpočátku nejevil o divadlo zájem a původně pracoval jako kreslič v textilní továrně. Zásadní změnu v životě mu pak přinesla druhá světová válka, kdy se v něm nakonec probudily geny, a začal hrát u kočovných divadelních souborů, první zkušenosti sbíral ve společnosti Hany Rovenské, další zázemí pak našel v Horáckém divadle v Třebíči, odkud ale po uzavření všech českých divadel putoval do totálního nasazení a následně prošel i partyzánským odbojem. Po válce se Willig vrátil na Vysočinu a v letech 1945-1948 působil v Horáckém divadle v Jihlavě. Potom odešel do Prahy a pomáhal spoluzakládat Městské divadlo na Žižkově, které později přijalo název Divadlo S. K. Neumanna, kde pak hrál dalších třicet let. Rozptyl jeho repertoárového záběru byl široký, zvládal různorodé charaktery v dramatech i komediích, častěji účinkoval například ve hrách W. Shakespeara (Jak se vám líbí, Zkrocení zlé ženy, Romeo a Julie, Othello) nebo K. Čapka (Ze života hmyzu, Loupežník), uplatnění našel ale i v řadě dalších představení domácího i světového repertoáru, od klasiky po modernu. Filmografie Miloše Williga zahrnuje desítky titulů, přesto jeho práce před kamerou představuje jistý stereotyp zdůrazněný navíc tím, že účinkoval ve filmech dnes již zapomenutých, ať se jednalo o budovatelské agitky 50. let nebo později politicky angažované tituly normalizační éry. Na filmovém plátně debutoval krátce po svém příchodu do Prahy nevelkou postavou konstruktéra v budovatelském snímku PĚTISTOVKA (1949). Významem i kvalitou podobné role jej pak provázely i v dekádě padesátých let, jen výjimečně vystoupil v dilech hodnotnějších kvalit (ADVENT, 1956). Miloš Willig byl přesvědčeným komunistou a podobně jako u jiných levicově orientovaných herců začaly jeho dráhu provázet role zásadových a rozvážných mužů, jejichž charakter nepřipouštěl znevážení hercovy osobnosti (paralelu lze najít například u Josefa Větrovce nebo Zdeňka Buchvaldka). Na přelomu 50. a 60. let začal Miloš Willig hrát postavy lékařů, stranických funkcionářů, vysokých armádních důstojníků, nejčastěji ale policejních vyšetřovatelů nebo příslušníků VB (ÚTĚK ZE STÍNU, 1958; POKLAD BYZANTSKÉHO KUPCE, 1966; PO STOPÁCH KRVE, 1969; POKUS O VRAŽDU, 1973; DŮM NA POŘÍČÍ, 1976). Přesto je ale nutno připomenout, že na přelomu 60. a 70. let dostal i odlišné herecké příležitosti v umělecky hodnotných filmech, například pod vedením režiséra Františka Vláčila (ÚDOLÍ VČEL, 1967; ADELHEID, 1969), v nevelké úloze právníka Mayera se objevil také v historickém dramatu KLADIVO NA ČARODĚJNICE (1969). Od počátku šedesátých let nacházel Willig hojné uplatnění i před televizní kamerou, ať už se jednalo o inscenace (VĚC MAKROPULOS, 1970; KOSMAS A PANÍ BOŽETĚCHA, 1974) nebo seriály SŇATKY Z ROZUMU, 1968; HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, 1968). Přes poměrně početnou participaci Miloše Williga ve filmu to byla nakonec televize, která mu poskytla největší a divácky vděčnou hereckou příležitost v diskutabilním seriálu TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA (1975-1979), kde si zahrál velkou roli plukovníka Kaliny. Herecká práce významně propojená s jeho politickou angažovaností vynesla Milošu Willigovi několik ocenění od komunistického režimu, mimo jiné titul Zasloužilého umělce (1973). Miloš Willig zemřel v Praze 23. srpna 1979 ve věku 58 let. Z jeho soukromého života stojí za zmínku fakt, že jeho manželkou byla slavná televizní hlasatelka a moderátorka Kamila Moučková (*1928); seznámili se v době společného poválečného angažmá v Jihlavě, jejich manželství ale nemělo dlouhého trvání.