Zdenka Procházková

Zdenka Procházková pochází z rodiny komerčního právníka, matka byla klavíristkou. Díky ní také měla Zdenka od dětství podporu ve svých uměleckých sklonech, hrála na klavír, zpívala a tančila. V době gymnaziálních studií začala hrát ochotnické divadlo a sporadicky pohostinsky vystupovala i na stálých scénách, například ve Vinohradském divadle (Soud lásky), ale prošla také důkladnou jazykovou průpravou, která se jí později velmi hodila. Po maturitě nastoupila na Státní konzervatoř v Praze, po jejím uzavření okupačním režimem byla totálně nasazena. Po válce pokračovala ve studiích, ale musela přejít na konzervatoř do Brna, protože přes zákaz pražských pedagogů hrála ve dvou filmech. V letech 1946-1948 zároveň pohostinsky vystupovala ve Slezském národním divadle v Opavě a konzervatoř dokončila v roce 1948. Následně se vrátila do Prahy, kde působila v Divadle státního filmu (1948-1952) a vynikla například ve hře Morálka paní Dulské. V letech 1952-1968 byla pak angažována v Městských divadlech pražských, kde zaujala svými výkony v představeních Pygmalion, Hra lásky a náhody, Slečna Maličevská nebo Othello. Hostovala také v Národním divadle (Sluha dvou pánů, Živnost paní Warrenové). Jevištní využití Zdenky Procházkové využívalo především jejího oduševnělého výrazu ve tváři, sama herečka pak kladla důraz na kvalitu mluveného slova, díky baletní průpravě proslula i mimořádnou pohybovou kulturou. Vytvářela složité charakterní role v komediálním i dramatickém repertoáru, svým postavám dokázala vdechnout širokou škálu odstínů. Kromě práce na jevišti pořádala také zájezdová představení s literárními pořady, v roce 1958 se díky jazykovým znalostem uplatnila také jako konferenciérka Laterny Magiky na výstavě Expo 58 v Bruselu. Dokonalá znalost němčiny jí pak umožnila po roce 1968 dlouhodobě účinkovat na divadelních jevištích v Rakousku a Německu (Vídeň, Kolín nad Rýnem). Její odchod do zahraničí byl podmíněn nabídkou stálého angažmá ve Vídni a také následováním druhého manžela, který pocházel z Rakouska, nedá se tedy říci, že by se v případě Procházkové jednalo o politicky motivovanou emigraci, přesto později často narážela na nepřízeň komunistického režimu. Až koncem 70. let se z rodinných důvodů natrvalo vrátila do Československa a účinkovala v zájezdových estrádních programech. Později své aktivity přesunula do oblasti divadelní režie a opět pracovala v Rakousku i u nás. Z jejích úspěchů v zahraničí je na místě připomenout první cenu na divadelním festivalu v Buenos Aires za hru Jean a já (1974). Se světem filmu se setkala krátce po válce, kdy kvůli závazkům před kamerou musela přestoupit z pražské konzervatoře do Brna. Její první rolí byla zahradnice Helena Fejfarová v dramatu MRTVÝ MEZI ŽIVÝMI (1946). V tomto filmu, stejně jako ve dvou dalších (TÝDEN V TICHÉM DOMĚ, 1947; NÁVRAT DOMŮ, 1948) byl jejím hereckým partnerem Karel Höger, který se následně stal jejím manželem. Z dalších vystoupení Zdenky Procházkové ve filmu stojí za zmínku rozhlasová referentka v hudební komedii PÍSNIČKA ZA GROŠ (1952), hrála také ve dvou životopisných filmech (MLADÁ LÉTA, 1952; Z MÉHO ŽIVOTA, 1955). V následujících letech filmových příležitostí výrazně ubylo, za zmínku stojí nevelké role manželek ve filmech ... A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH (1964) a ZTRACENÁ TVÁŘ (1965). S jejím odchodem do Rakouska načas zcela skončila práce pro film i televizi (v zahraničí před kamerou vystupovala jen výjimečně), až po návratu do Československa se připomněla několika rolemi noblesních žen středního věku (JAK NAPÁLIT ADVOKÁTA, 1980; UPÍR Z FERATU, 1981). Takové role vytvářela i v televizi (seriály NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA, 1977; ARABELA, 1980). V poslední době se televizním divákům představila v třídílné inscenaci I VE SMRTI SAMI (2003), hrála také v seriálech ULICE (2005) nebo HRABĚNKY (2007). Zdenka Procházková dodnes udivuje svou vitalitou, žije ve Vídni, ale často jezdí do Prahy. Zatímco v Rakousku se věnuje propagaci českých spisovatelů, u nás uvádí do širšího povědomí díla pražských německých autorů. Za tyto aktivity obdržela v roce 2003 ocenění českého ministerstva kultury v podobě medaile Přátelé českého umění. Své životní osudy popsala v autobiografické knize Na jevišti mezi Prahou a Vídní (2004), další kniha Vášně, chutě, neřesti (2007) čerpá z jejích setkání s významnými osobnostmi, které na své umělecké dráze potkala. Zdenka Procházková byla dvakrát provdaná, jejím prvním manželem byl herec Karel Höger (1909-1977), který byl také její oporou v uměleckých začátcích. Manželství sice vydrželo sedmnáct let, ale nakonec se v polovině 60. let rozpadlo, protože vytížená Procházková nedokázala vytvořit kvalitní domácí rodinné zázemí, které Höger ke své práci potřeboval. Podruhé se pak provdala za rakouského občana Ericha Hartmanna, díky tomu také dodnes vystupuje pod jménem Zdenka Procházková-Hartmann.