Jarmila Beránková

Další z řady dnes už téměř zapomenutých hereček - Jarmila Beránková se narodila v Kojeticích u Prahy do nejspíš poměrně dobře situované rodiny. Už v měšťance hrála u ochotníků a její gymnaziální profesor, dramatik Miroslav Böhnel (1886-1962) si všiml jejího hereckého talentu, doporučil ji tedy producentovi Janu Reiterovi (1877-1941), který hledal vhodnou představitelku do melodramatického snímku Řeka (1933). Půvabná třináctiletá blondýnka s výrazně slovanskými rysy si hned ve svém debutu "střihla" hlavní roli chudobné Pepičky Matukové, zakoukané do starostova syna Pavla. Říjnové uvedení v pražských kinech Lucerna a Kotva příliš úspěšné nebylo, ovšem o rok později v Berlíně na Mezinárodním filmovém festivalu si zahraniční diváci Jarmilu Beránkovou doslova zamilovali. Cestovala po Evropě, vítali ji v Paříži, Londýně a okouzlila i samotného Hitlera, který ji (i přes její nepřehlédnutelný slovanský původ) daroval dvě lvíčata - ta posléze skončila v pražské ZOO. Nabídky filmařů se hrnuly - Život vojenský, život veselý (1934), Viktorka (1935), Bezdětná (1935), není tedy divu, že dospívající a pozorností zahrnutá mladá dívka dala filmu přednost před studiem medicíny, což byl její životní sen. Opustila tedy gymnázium a plně se věnovala filmování, ovšem už nikdy stín své první role nepřekročila. Byť do svých jednadvaceti let hrála Beránková v dobré dvacítce filmů - Lojzička (1936), Zborov, Pán a sluha, Jarka a Věrka, Lucerna (všechny 1938), úspěch jejího debutu se již nikdy nekonal. Při natáčení snímku Hrdinové hranic (1938), který však nebyl nikdy dokončen, potkala svou první velkou lásku, slovenského herce Paľo Bielik (1910-1983). Romance s urostlým Slovákem však netrvala dlouho a jejich cesty se navždy rozešly. Malou rolí komorné ve filmu Rukavička (1941) se s diváky na dlouhých 13 let rozloučila - po svatbě s podnikatelem Jiřím Vrabcem se jí narodili synové Jiří (1942-1988) a Petr (1945-1998) a ona se plně věnovala rodině. Jenže její manželství příliš šťastné nebylo, jak později vzpomněla v dokumentu její snacha Marta Vrabcová, a Jarmile Beránkové bohužel osud přichystal ve stáří největší tragédii, která matku může potkat - oba své syny přežila. V polovině 50. let se k filmu vrátila, ovšem už jen v drobných rolích - rekreantka Stýblová v komedii Dovolená s Andělem (1952), servírka ve Slečně od vody (1959) nebo řidička ve veselohře Chlap jak hora (1960). V pozdějších letech se daleko více uplatnila v dabingu, kde působila od jeho začátku. Ve starším věku se ve filmu a hlavně v televizi objevila jen několikrát a to v menších úlohách sousedek, prodavaček a penzistek - Smrt na černo (1976), Jak napálit advokáta (1980) nebo Malý pitaval z velkého města (1982). Jejím posledním uměleckým počinem byla malá role v dramatu Byli jsme to my (1990) režiséra Antonína Máši (1935-2001). Jarmila Beránková se poté uzavřela před veřejností, ve stáří jí dělaly společnost pouze televize, knihy a křížovky. Ve věku 82 let zemřela zcela zapomenuta...