Bohumil Švarc

Herec Bohumil Švarc prožil celý život v Praze, dětství strávil na Malé Straně, jeho rodištěm je slavný dům U dvou slunců v Nerudově ulici. Jeho otec byl úředníkem, ale aktivně hrál s ochotníky, k divadlu inklinoval od mládí i Bohumil. Již jako dítě poprvé stál před filmovou kamerou, nevelkou úlohu odehrál ve filmu ULIČKA V RÁJI (1936), později pak ve snímku PANTÁTA BEZOUŠEK (1941). U rodičů sice na rozdíl od jiných začínajících herců měl pochopení, nicméně otec chtěl mít ze syna inženýra. V době studií na reálce byl Švarc členem Dismanova dětského rozhlasového souboru a v roce 1944 absolvoval přijímačky na Státní konzervatoř. Ta však byla vzápětí zavřena nacisty a Švarc konec války strávil v totálním nasazení v hloubětínské továrně. V rámci květnového povstání roku 1945 byl Švarc rozhlasovým hlasatelem, po osvobození pak začal studovat na konzervatoři. Studium dokončil v roce 1948 a za svým prvním profesionálním angažmá putoval do Divadla J. K. Tyla v Plzni (1948-1949), krátce nato se ale vrátil do Prahy a sezónu 1949-1950 strávil v Realistickém divadle. Od roku 1950 byl Bohumil Švarc oporou hereckého souboru Městských divadel pražských, jeho působištěm bylo především Divadlo Komedie a Komorní divadlo. Po počátečních rolích milovníků a mladých hrdinů rozvíjel své herectví v psychologicky složitých postavách. Jeho doménou byli muži z řad inteligence a vládnoucích vrstev, sehrál přes čtyři stovky rolí. Vynikl například v představeních Richard II., Bílá nemoc, Korunní svědkyně nebo Medea. Počátkem devadesátých let odešel Bohumil Švarc do důchodu, později ale nadále pohostinsky účinkoval na různých scénách, například v divadle Skelet Pavla Trávníčka. Po prvních dětských zkušenostech u filmu stanul znovu před kamerou v době studií na konzervatoři (PODOBIZNA, 1947). V následující dekádě začal být Švarc vyhledávaným a hojně obsazovaným hercem, představitelem mladých hrdinů. Hlavní roli traktoristy Majera ztvárnil v budovatelském filmu CESTA KE ŠTĚSTÍ (1951), účast ve snímcích tohoto ražení jej ostatně provázela celá padesátá léta, hrál ale i v hodnotných titulech historického zaměření (TEMNO, 1950; PSOHLAVCI, 1955), objevil se mimo jiné i v pohádce DAŘBUJÁN A PANDRHOLA (1959), kde ztvárnil manželský pár s Květou Fialovou. V rolích vyšetřovatelů nebo naopak delikventů hrál také v kriminálkách (PADĚLEK, 1957; BÍLÁ SPONA, 1960). Četnější spolupráci navázal s režisérem Martina Friče, z dekády let šedesátých pak stojí za zmínku postava herce Tenora ve filmu DEN SEDMÝ, OSMÁ NOC (1969). V pozdějších letech se ve filmu Bohumil Švarc objevoval již jen výjimečně, na dlouhou dobu poslední filmovou roli ztvárnil jako hlavní inženýr automobilky v československo-sovětském filmu TRASA (1978), který je dnes poprávu zapomenutý. Častěji ale bylo možno Švarce vídat na televizní obrazovce. S televizí ostatně spolupracoval hned od jejích počátků, kdy jako moderátor 1. května 1953 uváděl historicky první vysílání Československé televize. V televizi se pak začal objevovat v šedesátých letech v řadě seriálů a inscenací. Seriálová produkce sice v jeho filmografii zaujímá poměrně početné zastoupení, často se ale objevil jen v jednom dílu. Z televizních filmů stojí za zmínku okupační drama KAT NEPOČKÁ (1970). V hereckém projevu Bohumila Švarce má dominantní pozici jeho barytonově zabarvený hlas, který jej předurčil k významné práci v řadě dalších sfér, v oblasti filmu vynikají jeho četné komentáře k dokumentárním filmům. Kromě již zmíněné pozice komentátora rozhlasu na konci války spolupracoval s tímto médiem i nadále, v pozdější době jej posluchači znali jako průvodce oblíbeným magazínem Meteor. Svůj hlas uplatnil Švarc také ve slovesné edici Supraphonu a pořídil četné nahrávky známých děl (Manon Lescaut, Enoch Arden). Patřil také k zakládajícím členům Lyry Pragensis a umělecká recitace dotváří hercův bohatý tvůrčí profil. V neposlední řadě je nutno poznamenat, že Bohumil Švarc je také významnou osobností českého dabingu. Stál u jeho počátků a v roce 1949 se podílel na historicky prvním českém dabingu k zahraničnímu filmu (šlo o sovětské válečné drama Nebezpečná křižovatka). Od té doby mluvil Švarc v řadě dalších filmů nebo seriálů. Sám počet svých nadabovaných filmů nezná, jde ale řádově o stovky titulů. V roce 1996 obdržel za celoživotní mistrovství v dabingu Cenu Františka Filipovského. Z dalších aktivit Bohumila Švarce můžeme uvést členství v prezídiu Herecké asociace. Od této asociace získal v roce 1996 ocenění Senior Prix. Bohumil Švarc je podruhé ženatý. Jeho první manželkou byla divadelní herečka Jana Vasmutová (*1931), podruhé se v roce 1957 oženil s Alexandrou Charvátovou, které mimo jiné pracovala pro dabing. Dcera Taťána Smržová (*1950) částečně kráčí v otcových šlépějích a působí jako režisérka v rozhlase.