František Krahulík

František Krahulík pocházel ze Starého Plzence, od mládí inklinoval k divadlu a herectví, ale teprve po druhé světové válce si mohl dopřát odbornou průpravu; po roce 1945 studoval dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze a absolvoval v roce 1948. Již v této době pohostinsky vystupoval na scéně Národního divadla, v menších rolích se objevil například v Hrátkách s čertem nebo v Pygmalionu. Po absolutoriu nastoupil do Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde působil v letech 1948-1950. Poté musel absolvovat základní vojenskou službu a stejně jako řada jiných herců ji strávil v tehdejším Divadle československé armády (1950-1952; dnešní Vinohradské divadlo). Pak se vrátil do Plzně a setrval zde následujících dvanáct sezón (1952-1964). Vstup Františka Krahulíka na scénu Národního divadla byl v podstatě započat již v době studií po válce, v době svého plzeňského angažmá se koncem padesátých let začal na naši první scénu vracet v pohostinských účinkováních a nakonec se v březnu 1964 stal stálým členem činohry Národního divadla. Jako zaměstnanec Národního divadla poprvé vystoupil v Jiráskově Lucerně, která se uváděla v letech 1964-1967 a dočkala se bezmála 160 repríz. Následovalo dalších 24 her, které zde Krahulík nastudoval, a i když se musel spokojovat jen s vedlejšími rolemi, stal se prospěšnou oporou činoherního souboru. Filmografie Františka Krahulíka zahrnuje pouhých deset titulů. Poprvé se objevil v hraném polodokumentárním filmu o práci na statku PŘIZNÁNÍ VÁCLAVA URBÁNKA (1954), kde účinkoval s dalšími herci plzeňského Tylova divadla. Na přelomu 50. a 60. let pak dostal menší příležitosti v dodnes známých filmech KRÁL ŠUMAVY (1959) a PRÁČE (1960). Již jako člen Národního divadla si pak zahrál docenta Gálu v zajímavém titulu NIKDO SE NEBUDE SMÁT (1965), následně jej můžeme zaznamenat v kriminální komedii PŘÍSTĚ TAJNÉ PREMIÉRY (1967). Postavou kováře se pak divákům kin připomněl v nadčasovém historickém snímku ČEST A SLÁVA (1968). Krahulíkovi současníci a kolegové z divadel na něj dodnes vzpomínají jako na veselého parťáka a sympatického společníka. K výrazným atributům Krahulíkova herectví patřil příjemně zabarvený baryton. To mu také zajistilo poměrně rozsáhlé aktivity v rozhlase, kde oproti divadlu nebo filmu dostal podstatně větší prostor. V rozhlasových inscenacích byl pověřován i hlavními rolemi; ještě v Plzni to byla například hra Samota Nadějov (1960), v pražském rozhlase pak namluvil hlavní postavu v inscenaci Stromy (1967). Některé nahrávky se záznamem Krahulíkova hlasu se dočkaly i vydání na gramofonových deskách. Poslední dva roky života František Krahulík své umělecké aktivity výrazně omezil vzhledem ke svému onemocnění rakovinou plic. Prakticky se stáhnul z jeviště Národního divadla a do roku 1969 spadá také jeho poslední filmová role (PŘEHLÍDCE VELÍM JÁ, 1969). V Národním divadle hrál naposledy v představení Jindřich V., které mělo premiéru v únoru 1971. František Krahulík zemřel na následky své nemoci 20. srpna 1971 ve věku 47 let. Jeho poslední roli ve jmenované hře převzal Miroslav Macháček a účinkoval v ní až do roku 1975.