Alix Mahieux

Francouzská herečka Alix Mahieux se od mládí uplatňovala hlavně v divadle, k filmu se dostala až později, u nás jsme ji mohli vidět v několika úspěšných komediích 60. a 70. let, zmínku si zaslouží i její spolupráce s významným režisérem Luisem Bunuelem. S profesionálním herectvím začínala za druhé světové války jako dvacetiletá na scéně Théâtre Antoine, poté prošla řadou dalších pařížských divadel, připomeňme alespoň její účast v inscenacích Svědek obžaloby (Théâtre Édouard VII, 1955) nebo Mrtvé duše (Théâtre de l’Odéon, 1960). Ke spolupráci s filmem se dostala až v polovině padesátých let, poprvé se mihla v mezinárodně obsazeném Siodmakově filmu VELKÁ HRA (Le grand jeu, 1954), jako návštěvnice divadla se objevila v úspěšné komedii OTEC, MATKA, SLUŽKA A JÁ (Papa, maman, la bonne et moi, 1954). Později hrála menší role ve filmech dalších známých i zapomenutých režisérů, zviditelnila ji především četnější spolupráce s režisérem J. P. Mockym, s nímž poprvé točila film SNOBOVÉ (Snobs!, 1961), kde jako paní Dufautová vytvořila manželský pár s Michaelem Lonsdalem. Partnerskou dvojici s ním pak hrála i v Mockyho komedii VELKÉ PRÁDLO (Le grande lessive, 1968), mezitím se jako sousedka objevila i ve filmu PŘÁTELÉ KOPRETINY (Les compagnons de la marguerite, 1967). Koncem šedesátých let začala spolupracovat také s televizí, za připomenutí stojí i vedlejší role belgické sestřenice Poupette, v níž se objevila po boku Louise de Funese v komedii JAK VYKRÁST BANKU (Faites sauter la banque, 1964). Naši diváci si ji mohou pamatovat z dalšího de Funesova filmu RABÍN JÁKOB (Les aventures de Rabbi Jacob, 1973), kde se objevila v půvabné epizodce pacientky odsouzené nekonečně dlouho čekat s ústy plnými hmoty na otisky zubů. Mezitím dostala i menší příležitosti i od již zmíněného Luise Bunuela (NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE – Le charme discret de la bourgeoisie, 1972; PŘELUD SVOBODY – Le fantôme de la liberté, 1974). Jako guvernantku jsme ji mohli vidět také v komedii HRAČKA (Le jouet, 1976) s Pierrem Richardem v hlavní roli. Během sedmdesátých let hrála stále častěji také v televizi, především v seriálech různých žánrů, ale i v adaptacích divadelních her. Ve filmu se objevila po delší přestávce naposledy v komedii POŠLETE HOUSLE (Envoyez les violons, 1988), od té doby žije v ústraní. Jejím manželem byl filmový režisér a herec André Cerf (1901-1993).