Georges Wilson

Francouzský herec Georges Wilson patřil k významným osobnostem poválečného divadla, výraznou stopu ale zanechal i ve světě filmu. Narodil se v Champigny-sur-Marne, které dnes patří k pařížské periférii a herectví začal studovat v roce 1945 na divadelní škole École la rue Blanche pod vedením významného meziválečného herce Pierra Renoira. V letech 1947-1952 byl Georges Wilson členem divadelní společnosti Grenier-Hussenot, v níž získal první zkušenosti profesionálního herce, hrál například v Dumasových Třech mušketýrech, zajímavé výkony podal také v regionálním divadle Centre dramatique de l´ouest v Rennes. Koncem 40. let se začal objevovat i na legendárním festivalu v Avignonu, kde se setkal s významným režisérem Jeanem Vilarem. Již v roce 1946 stál poprvé před filmovou kamerou, ve filmu MARTIN ROUMAGNAC (1946) se ovšem jen mihnul, první větší příležitost dostal až od režiséra Louise Daquina v dramatu PRVNÍ PO BOHU (Maitre apres Dieu, 1950). Již zmíněný divadelní režisér Jean Vilar jej v roce 1952 angažoval do svého souboru v Théâtre National de Populaire, kde pak Georges Wilson strávil několik desetiletí. Po boku Gérarda Philipa a dalších významných divadelníků (Daniel Sorano, Silvia Montfort) hrál v řadě významných her francouzských i světových dramatiků, převážně v režii Jeana Vilara. Připomeňme alespoň Molierovy hry (Zdravý nemocný, Lékařem proti své vůli, Škola žen), bylo to i dílo dalších francouzských autorů jako byli Victor Hugo, Pierre Corneille nebo Alfred de Musset, hrál i ve hrách Shakespearových. Mezitím příležitostně pokračoval i ve filmování, se svým divadelním kolegou Gérardem Philipem hrál v adaptaci Stendhalova románu ČERVENÝ A ČERNÝ (Le rouge et le noir, 1954), vděčné příležitosti dostal po boku slavných komiků jako byli Bourvil (HUSAŘI – Les hussards, 1955; ZELENÁ KOBYLA – La jument verte, 1959) nebo Fernandel (ŠÉF – Le caid, 1960). Filmovým divákům se nejvíce zviditelnil jednou z hlavních rolí v přepisu komiksu TINTIN (Tintin et le mystere de la Toison d´Or, 1961). Ke spolupráci jej začali zvát i italští režiséři a hrál například v Salceho dramatu z doby války FEDERÁL (Il federale, 1960). Šedesátá léta byla ostatně pro Wilsona obdobím největšího vytížení ve filmu a točil i několikrát ročně. Jako nejlepší zahraniční herec byl nominován na britskou cenu BAFTA za svůj výkon ve filmu TAK DLOUHÁ NEPŘÍTOMNOST (Une aussi longue absence, 1960). Na festivalu v San Franciscu byl pak oceněn za italský film NEPOŘÁDEK (Il disordine, 1962). Jeho prioritou zůstávalo ale divadlo, kde se mezitím začal věnovat i režii, inscenoval například Brechtův Život Galileiho. Když v roce 1963 Jean Vilar rezignoval na post ředitele Théâtre National de Populaire, vedení převzal Georges Wilson, který po předčasné smrti Gérarda Philipa a Daniela Sorana zůstal nejvýznamnější hereckou osobností této scény. Ředitelem divadla byl devět let (1963-1972) a tehdy těžiště svých aktivit nalezl v divadelní režii. Pro jeviště realizoval desítky her domácího i světového repertoáru, v nichž si nezřídka zahrál i hlavní role (například v Shakespearových dramatech Král Lear nebo Othello). S kladným ohlasem se setkaly jeho režie Giraudouxovy hry Bláznivá ze Chaillot (1965) nebo Sartrova dramatu Ďábel a Pánbůh (1968). Co se týče filmu, během šedesátých let stále častěji točil v Itálii, kde dostával větší herecké příležitosti než ve Francii, připomeňme například Damianiho film NUDA (La noia, 1963), Rosiho fantastickou komedii BYL JEDNOU JEDEN (C´era una volta, 1967) nebo roli zhýralého manžela titulní hrdinky v historickém dramatu PERVERZNÍ PŘÍBĚH BEATRICE CENCI (Beatrice Cenci, 1969). Vedlejší role odehrál i ve filmech nejslavnějších italských režisérů jako byli Vittorio de Sica (NOVÝ SVĚT – Un mondo nuovo, 1966) nebo Luchino Visconti (CIZINEC – Lo straniero, 1967). Alespoň zpočátku šedesátých let jej ale nezanedbávali ani francouzští filmaři a režisér Michel Deville mu svěřil jednu z hlavních rolí ve filmu LUCKY JO (1964). Bohaté uplatnění mu nabízela i televize, jak ve Francii, tak později i v Itálii. Po odchodu z Théâtre National de Populaire přešel Georges Wilson do divadla Théâtre de l´Est Parisien, kde působil jako ředitel devět let (1973-1982). Znovu se zde věnoval režii a velký úspěch zaznamenal s muzikálem Král Ubu (1973), v němž zároveň hrál titulní roli a angažoval do něj i svého syna Lamberta. Mezitím opět často točil v Itálii, kde hrál v kriminálních filmech, zatímco jako kapitán mušketýrů se objevil ve slavné britské adaptaci TŘÍ MUŠKETÝRŮ (The Three Musketeers, 1973). Z francouzských režisérů jej znovu několikrát oslovil Michel Deville, vidět jsme jej mohli také v de Brocově komedii NĚŽNÉ KUŘE (Tendre poulet, 1978). Na několika filmech se podílel také jako vypravěč, svým hlasem doprovodil například přírodopisné dokumenta Jacques-Yvese Cousteaua. Po dvou pokusech o televizní režii následoval i ojedinělý pokus o režii filmovou a v hlavní roli se svým Lambertem natočil sci-fi NESTVŮRA (La vouivre, 1989). V letech 1988 a 1991 byl nominován na prestižní Molierovu cenu, nakonec ji získal jako osmdesátiletý v roce 2001 za svůj výkon ve hře Kočka na rozpálené plechové střeše uváděné v Théâtre de la Renaissance. I v dalších letech hrál divadlo, například v Racinově Berenice, kterou režíroval jeho syn Lambert. Před filmovou kamerou stál naposledy v rámci velkorysého projektu VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Č. 1: EPILOG (L´ennemi public No. 1, 2008). Za svůj celoživotní přínos divadlu i filmu dostal nejvyšší francouzské státní vyznamenání, řád Čestné legie. Georges Wilson zemřel v nemocnici v Rambouillet 3. února 2010 ve věku 88 let, svou manželku Nicole přežil jen o jeden rok (žili spolu od roku 1957). Ze dvou synů se v otcových stopách pokračuje již zmíněný Lambert Wilson (*1958), dnes úspěšný herec a režisér.