Bernard Fresson

Cesta Bernarda Fressona k herectví nebyla úplně přímočará, časem se ale stal uznávaným představitelem charakterních rolí, často s nepříliš příjemným charakterem, a prosadil se jak ve filmu, tak v divadle a televizi. Pocházel z prostých poměrů a narodil se v Remeši, celým jménem Bernard René Pierre Fresson. Rodiče mu naplánovali kariéru v obchodní nebo administrativní sféře, Fresson sice začal studovat práva, ale tíhnul spíše k dobrodružství, věnoval se sportu a se svým zajímavým barytonem našel uplatnění v pěveckém sboru slavné katedrály v rodné Remeši. K divadlu se dostal poprvé jako řidič kamiónu převážejícího kulisy na turné v jižní Americe. Po návratu z Brazílie se Bernard Fresson nakonec rozhodl pro herectví a začal studoval u slavné herečky Tani Balachové, ke spolupráci v divadle jej pak přizval slavný režisér Jean Vilar. Před kamerou stál poprvé v rámci televizního přepisu Dostojevského románu ZLOČIN A TREST (Le crime et châtiment, 1955), s filmem učinil první zkušenost ve válečném snímku HIROŠIMA, MÁ LÁSKA (Hiroshima mon amour, 1959). V následujících letech hrál v řadě známých filmů, poměrně dlouho se ale musel spokojovat s podružnými party, naopak v sousední Itálii dostal jednu z hlavních rolí již počátkem šedesátých let (DÍVKA V OKNĚ – La ragazza in vetrina, 1961). Z konce šedesátých let si zmínku zaslouží francouzský oscarový film Z (1969) nebo kriminálka SBOHEM, PŘÍTELI (Adieu l'ami, 1968), kde v roli policejního inspektora stanul po boku Alaina Delona a Charlese Bronsona. Význam Fressonových rolí v té době stoupal a s největšími hvězdami se potkával v řadě hodnotných filmů, s Michelem Piccolim a Romy Schneider hrál ve filmu MAX A RVÁČI (Max et les ferrailleurs, 1971). Velké role ztvárnil ve dvou filmech André Cayatta NENÍ KOUŘE BEZ OHNĚ (Il n´y a pas de fumée sans feu, 1971) a PROŽÍT SI SVÉ PEKLO (A chacun son enfer, 1977), v nichž jeho partnerkou byla Annie Girardot, s níž se potkal i v dalších filmech, a to v komediálním žánru, svého času byli i partneři v soukromém životě. Fresson pracoval také pro americké produkce, velkou příležitost mu přinesl film FRANCOUZSKÁ SPOJKA II (French Connection II, 1975), v režii Romana Polanského se objevil také v thrilleru NÁJEMNÍK (Le locataire, 1976). Kromě toho nadále točil pro televizi, kde často hrál v úpravách slavných divadelních her. Ani divadlo ostatně nezanedbával, pracoval pod vedením velkých osobností francouzské divadelní režie (Roger Planchon, Robert Hossein, Claude Régy) a vedle osvědčené světové klasiky exceloval také ve francouzské moderně. Za vystoupení ve hře Butley od Simona Graye obdržel Cenu Svazu kritiky (1974). Také v osmdesátých letech převažovaly ve Fressonově filmografii filmy dramatického nebo kriminálního žánru, připomeňme například PRAVÝ BŘEH, LEVÝ BŘEH (Rive droite, rive gauche, 1984) nebo VE VŠI NEVINNOSTI (En toute innocence, 1985), svou první nominaci na Cézara však získal za komedii PANE VRCHNÍ! (Garçon, 1983). Na předešlou spolupráci s Gérardem Depardieu navázal s přepisem Zolova románu GERMINAL (1993), další nominaci na Cézara mu vynesl film PLACE VENDÔME (1998). V posledních letech života byl Bernard Fresson vážně nemocen, umíral na rakovinu. Své onemocnění ale před veřejností tajil a dokud mu to zdravotní stav umožňoval, hrál v televizi i v divadle (naposledy to byla hra Willyho Russella Rita se vzdělává v roce 2001 v divadle Comédie des Champes Elysées). Bernard Fresson zemřel v nemocnici v Orsay 20. října 2002 ve věku 71 let, pohřben je na slavném pařížském hřbitově Lachaise. Za svůj přínos divadlu a filmu byl dekorován řádem Čestné legie a Řádem za zásluhy, od ministerstva kultury získal také Řád umění a literatury. Fresson byl dvakrát ženatý, s první manželkou Frédérique Richard měl dvě děti, z nichž dcera Joséphina je též herečkou, od roku 1988 byla jeho druhou manželkou Monique-Sophie Levrez. Mezitím v sedmdesátých letech žil nějakou dobu se slavnou herečkou Annie Girardot (*1931).