Arturo Bragaglia

Díky rodinnému zázemí se Arturo Bragaglia seznamoval s prostředím filmu již od dětství, sám se ale jako herec ve vedlejších rolích prosadil až ve zralém věku těsně před druhou světovou válkou. Narodil se ve starobylém městě Frosinone nedaleko od Říma, jeho otcem byl Francesco Bragaglia, později zakladatel a ředitel filmové společnosti Cines. Se svými bratry se Arturo od mládí věnoval profesionální fotografii, zatímco starší bratr Antonio Giulio (1890-1960) se v tomto oboru stal jedním z průkopníků futuristické fotografie a později byl mimo jiné divadelním režisérem, mladší bratr Carlo Lodovico (1894-1998) se prosadil jako plodný a významný filmový režisér. Díky bratrům měl Arturo řadu přátel ve sféře divadelníků a filmařů, jeho vysokou štíhlou postavu s holou hlavou poprvé před kamerou využil až scenárista a režisér Oreste Biancoli, který mu svěřil epizodní výstup pianisty v komedii DNES VEČER V JEDENÁCT (Stasera alle undici, 1937). Krátce nato jej ke spolupráci přizval i jeho bratr C. L. Bragaglia, s nímž nakonec natočil přes dvacet filmů. Zmínku si zaslouží i režijní prvotiny Vittoria de Sicy uvedené v době protektorátu také u nás, v nichž Arturo Bragaglia hrál například profesora tělocviku (TROJKA Z MRAVŮ – Maddalena, zero in condotta, 1940) nebo věřitele (ZAMILOVANÁ NEVINNOST – Teresa Venerdi, 1941). S de Sicou se setkával i před kamerou jako herec, hráli spolu například v komedii KDYBYCH BYL UPŘÍMNÝ (Se io fossi onesto, 1941). Během druhé světové války byl Arturo Bragaglia vytíženým hercem, nevelký rozsah jeho rolí mu umožňoval účast na více než deseti filmech ročně. Spolupracoval s významnými i dávno zapomenutými režiséry, objevoval se ve společenských komediích spadajících do éry tzv. filmů bílých telefonů, zúčastnil se ale i ambiciózních projektů historického žánru (BEATRICE CENCI, 1942). Po válce se jeho angažmá před kamerou dostalo do mírného útlumu, například v roce 1947 nenatočil ani jeden film, zatímco v roce 1942 jich bylo patnáct. Podle odborníků podal nejlepší důkazy svého herectví v de Sicově mezinárodně oceněném filmu ZÁZRAK V MILÁNĚ (Miracolo a Milano, 1951), ke své bývalé profesi se vrátil rolí fotografa ve Visontiho snímku BELLISSIMA (1952). Točil také s českou hvězdou Lídou Baarovou, po jejímž boku odehrál menší úlohu starosty ve filmu NÁKLAĎÁK (La bisarca, 1951). Ze známějších filmů z této doby připomeňme také komedii NÁVRAT DONA CAMILLA (Le retour de Don Camillo, 1953), kde se mihnul jako cestář. I když stále hrál jen podružné role, jeho popularitu podpořila participace na několika titulech se slavným komikem Toto, jehož filmy měly tehdy v kinech několikamiliónovou návštěvnost; některé z nich natočil opět Arturův bratr Carlo Lodovico (47 MRTVÝCH PROMLUVILO – 47 morto che parla, 1950; ŠEST ŽEN MODROVOUSOVÝCH – Le sei mogli di Barbablu, 1952). V bratrově režii odehrál Arturo také své poslední role v žánru sandálu a meče (HÉRAKLÉS – Gli amori di Ercole, 1960). Shodou okolností úplně naposledy stál Arturo Bragaglia před kamerou společně s umělci, kteří pomáhali utvářet jeho popularitu v předešlých letech; po boku Toto a Vittoria de Sicy se objevil v poměrně velké roli v Corbucciho komedii DVA STRÁŽMISTŘI (I due marescialli, 1961). Arturo Bragaglia zemřel v Římě 21. ledna 1962 ve věku 69 let. Jeho filmografie zahrnuje více než 130 filmů.