Ray Ventura

Jako kapelník, dirigent a skladatel patřil Ray Ventura několik desetiletí k významným osobnostem francouzského jazzu, prosadil se také jako úspěšný filmový producent. Narodil se v Paříži jako Raymond Ventura a s hudbou začal koketovat na střední škole, se spolužáky se brzy dostal k prvním veřejným vystoupením. Ovlivněn americkým jazzem založil vlastní orchestr Ray Ventura et ses Collégiens, následovala první gramofonová deska v roce 1929 a brzy nato turné po Francii. Po vystřídání krátkodobých angažmá v nejslavnějších pařížských kabaretech (Olympia, Bobino) založil Ventura vlastní klub na Champs Elysées. S jeho orchestrem spolupracovali i další pozdějí významní skladatelé (P. Misraki, R. Legrand), kvůli pestřejšímu programu angažoval do svého souboru také herce a komiky. Během třicátých let patřil Ray Ventura k nejvýznamnějším propagátorům jazzu ve Francii. Od třicátých let v různých profesích spolupracoval Ray Ventura také s filmem, byl samozřejmě skladatelem, dirigentem, jako herec hrál většinou sám sebe, později jako producent stál za vznikem několika hudebních filmů, které byly natolik úspěšné, že následně v 50. v úloze producenta zaštítil vznik i řady dalších snímků různých žánrů. Pro film skládal hudbu poprvé v roce 1931, před kamerou se prvně mihnul v epizodkově pojaté komedii TISÍCOVKOVÁ BANKOVKA (Le billet de mille, 1935). S celým orchestrem se pak objevil v komedii VŠECHNO JE V POŘÁDKU, PANÍ MARKÝZO (Tout va très bien, Madame la marquise, 1936); tento film sice spadá do průměru dobové produkce, ale titulní píseň z dílny Paula Misrakiho se tehdy stala obrovským hitem. Povzbuzen řadou úspěchů se těsně před válkou poprvé pokusil o filmovou produkci a v hlavní roli se sebou samotným realizoval muzikálovou komedii VÍR PAŘÍŽE (Tourbillon de Paris, 1939). Na počátku druhé světové války se Ventura uchýlil do Němci neobsazené části Francie, poté podnikl turné po Švýcarsku, kde pořídil několik gramofonových nahrávek. Protože někteří jeho hudebníci měli židovský původ, nakonec v roce 1941 s celým orchestrem odcestoval do jižní Ameriky, kde opět slavil úspěchy. Venturův návrat do Francie v roce 1945 byl triumfální, zformoval nový orchestr a do největších sálů, rozhlasu i nahrávacích studií měl stále dveře dokořán. Znovu pracoval také pro film a největších úspěchů dosáhl počátkem padesátých let dvojicí hudebních komedií POJEDEME DO PAŘÍŽE (Nous irons à Paris, 1950) a POJEDEME DO MONTE CARLA (Nous irons à Monte Carlo, 1951). I když druhý ze jmenovaných titulů měl o polovinu menší návštěvnost, oba filmy vidělo ve francouzských kinech přes deset miliónů diváků a v dobovém srovnání šlo o nesporný triumf. Ray Ventura v čele svého orchestru byl zároveň hereckou hvězdou v hlavní roli a co je důležité, oba filmy také produkoval. Padesátá léta byla také ve znamení nástupu nových hudebních stylů a především menších kapel. Velké orchestry, jakému šéfoval i Ray Ventura, přestávaly být rentabilní pro rozhlas i gramofonové firmy. Ventura se proto tehdy více než kdy jindy uplatňoval hlavně jako ve filmové produkci, vyzkoušel si i pozici scenáristy a jako režisér natočil dva dokumentární filmy. V oblasti filmové produkce dosáhl výrazných komerčních úspěchů s tituly jako DÁMSKÝ KADEŘNÍK (Coiffeur pour dames, 1952), DRUŽKY NOCI (Les compagnes de la nuit, 1953) nebo V PŘÍPADĚ NEŠTĚSTÍ (En cas de malheur, 1958). Před kamerou se objevil naposledy opět jako dirigent v kriminálce VRAH ZNÁ HUDBU (L’assassin connait la musique, 1963). Se střídavými úspěchy se snažil prosadit i jako hudební vydavatel. Poslední léta života trávil Ray Ventura v ústraní na Mallorce, kde také nakonec zemřel v březnu 1979 ve věku sedmdesáti let. Jeho odkaz zůstává i dnes aktuální, což lze doložit mnoha nahrávkami na serveru YouTube s návštěvností v řádech statisíců, značnému zájmu se těší i řada kompilací vydávaných na CD, Venturovi se dodnes věnují i rozhlasové a televizní pořady.