Josef Gruss

Josef Gruss byl nejen hercem, ale i režisérem, spisovatelem a scénáristou, bezmála čtyřicet let byl členem činohry Národního divadla, tady ale – ostatně stejně jako ve filmu – hrál jen vedlejší role. Jeho otec byl námořníkem, Josef Gruss se ale narodil v Praze a vyrůstal na Žižkově, v divadle našel zalíbení na gymnáziu, ke studiu herectví jej připravil významný herec Bedřich Karen. Josef Gruss absolvoval studium na pražské Státní konzervatoři (1928) pod vedením Jaroslava Hurta. Již tady měl možnost rozvíjet své vlohy ve velmi inspirativním prostředí, jeho spolužáky byli například Jan Pivec, Miloš Nedbal, Marie Glázrová nebo Vlasta Fabianová. Po škole Josef Gruss v rychlém sledu vystřídal angažmá v České komorní společnosti (1928-1929), stál také u počátků slavného Osvobozeného divadla (1929-1930), mimo Prahu pak působil v Zemském divadle v Olomouci (1930-1931) a Zemském divadle v Brně (1931-1932), po návratu do Prahy účinkoval v kabaretu Červené eso (1932-1933), které vedl E. F. Burian. Ještě v němé éře získal i první zkušenosti s filmem, jako sládek se mihnul v adaptaci Tylovy divadelní hry PRAŽSKÝ FLAMENDR (1926). V roce 1933 oslovil Josefa Grusse slavný režisér Karel Hugo Hilar a angažoval jej do Národního divadla. Na této přední scéně pak Gruss setrval až do své předčasné smrti v roce 1971. V Národním divadle hrál řadu podružných rolí, širší pozornost si získal svou kreací Vocilky ve Strakonickém dudákovi (1939), hrál také v Goldoniho komedii Benátská maškaráda (1941), která se po celou dobu okupace těšila značnému diváckému zájmu. Ve třicátých letech také odehrál menší role v řadě filmů různých režisérů i kvalit, z těch dosud známějších připomeňme REVISORA (1933), kde hrál hejtmanova sluhu, objevil se i v komedii MAZLÍČEK (1934) v hlavní roli s Hugo Haasem. V širším diváckém povědomí zůstává Josef Gruss především díky nezapomenutelné opilecké scéně s legendární hláškou „Jdeme loupit“ s Natašou Gollovou v komedii EVA TROPÍ HLOUPOSTI (1939). Během okupace hrál Josef Gruss v několika dalších filmech, pozornost si ale zasluhuje jeho další profese scénáristy, takto se například podílel na slavném KRISTIANOVI (1939) nebo detektivní komedii TĚŽKÝ ŽIVOT DOBRODRUHA (1941). Kromě toho psal texty k písním a jako textař vstoupil do historie českého filmu svým podílem na písních Jen pro ten dnešní den (opět KRISTIAN, 1939) nebo Slunečnice (HOTEL MODRÁ HVĚZDA, 1941), je podepsán i pod slavným hitem Chlupatý kaktus. Po osvobození se jedinkrát pokusil – velmi zdařile – o filmovou režii a natočil nadčasovou veselohru HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU (1948) podle stejnojmenné literární předlohy Karla Poláčka. Poválečné vstupy Josefa Grusse před kameru se odehrávaly opět jen ve formátu vedlejších až epizodních rolí, z dodnes známých filmů připomeňme historickou komedii NEZBEDNÝ BAKALÁŘ (1946) nebo veselohru DNES NEORDINUJI (1948), v 60. letech se objevoval spíše v televizi (PŘÍBĚH DUŠIČKOVÝ, 1964; REQUIEM ZA KOUZELNOU FLÉTNU, 1968), ve filmu hrál naposledy policejního komisaře Faltyse v muzikálu SVATÁ HŘÍŠNICE (1970). Své angažmá v Národním divadle završil postavou hraběte Westmorlanda v Shakespearově hře Jindřich V. (1971). Kromě práce v divadle, filmu a televizi se Josef Gruss prosadil také jako spisovatel, publikoval četné povídky i několik humoristických knih, spolupracoval také s rozhlasem. Své levicové smýšlení dával Josef Gruss najevo v mimouměleckých sférách, po válce se angažoval jako člen hereckých odborů a Komunistické strany a tyto aktivity mu vynesly několik ocenění včetně titulu Zasloužilého umělce, který obdržel v roce 1963 při příležitosti 55. narozenin. Josef Gruss zemřel následkem úrazu ve svém bytě v Praze 12. dubna 1971 ve věku 63 let. Jeho manželkou byla herečka Jarmila Švabíková (1906-1969), s níž se seznámil během prvních divadelních angažmá ve dvacátých letech.