Ilse Werner

Ilse Werner – Ilse Charlotte Still, později známá německá herečka, se narodila v Indonezii v Batavii 11. 7. 1921, do rodiny holandského plantážníka van Stilla. Matka byla původem Němka. V roce 1931 se celá rodina přestěhovala do Evropy, a o tři roky později se usadila ve Vídni. Ilse navštěvovala hudební a dramatickou školu ve Vídni, a učila se nejen hrát na klavír a flétnu, ale i zpívat. Do Německa přijela s úmyslem stát se umělkyní, a vystupovat na hudebních scénách. Nicméně tato temperamentní tmavovláska byla pozvána do legendárního filmového studia UFA, a zakrátko se stala oblíbenou herečkou v komediálních, ale především hudebních filmech, kde využila svého talentu – zpěvu a hry na klavír. Pověstná se také za krátko stala svým pískáním, které použila v několika filmech a její „hvízdání“ bylo natolik známé, že je o mnoho let později využila populární, německá rocková skupina The Scorpions, jako intro pro jejich později nejúspěšnější skladbu 90-tých let - Wind of Change. Debutovala v roce 1938 v komedii - Die unruhigen Mädchen, a ve stejném roce - Das Leben kann so schön sein, nebo romantický Bel Ami 1939, Koncert na přání - Wunschkonzert 1940, kde opět přišly její hudební, téměř ekvilibristické schopnosti k dobru, válečný snímek, kterému se nemohla vyhnout - Die schwedische Nachtigall 1941, a přichází její nezapomenutelný film, kde se projevuje vliv americké hudební filmové scény naplno, i když by to tenkrát nikdo z Němců nahlas nepřiznal – Wir machen Muzik z roku 1942. Do konce války se Ilse zaskvěla v barevném pohádkovém fantasy filmu - Münchhausen 1943, u nás pod názvem - Baron Prášil, a v roce 1944 opět válečný - Große Freiheit Nr. 7. Ilse bylo několikrát nabídnuto německé občanství, ale vždy se z nabídky nějak vymluvila s ohledem na svého holandského otce. I když se velmi snažila, dotklo se i jí, jako téměř většiny německých herců po válce obvinění spojenců z propagování nacizmu ve filmu, takže několik let se na plátně kin neobjevila. Ilse byla dvakrát vdaná. V roce 1948 za Johna de Foresta, rozvedli se roku 1953, o rok později se vdala za Josefa Niessena, ovšem jestli a kdy bylo manželství ukončeno není známo. Od roku 1950, kdy se vrátila k filmu, a vynikla v charakterních a dramatických rolích, jen namátkou – Epiog, Gute Nacht Mary, Mutter sein degegen sehr, Ännchen von Thyrsu, nebo Die Herrin vom Sölderhof - 1956. Až teprve v roce 1955 přijala nabízené německé občanství. Hraje i v televizi naposledy v roce 2000. Od roku 2001 se přestěhovala do Lübecku, kde žila v domově důchodců, a kde také ve věku 84 let zemřela 7. 8. 2005 na zápal plic. Marta Holubová-clara.bow