Kategorie: Speciál
Recenze: Kniha Tmavomodrý svět – Příběh filmu o našich letcích v RAF
Autor: Tomáš Kordík -
Od roku 1993 vznikla jenom hrst českých filmů, které mají ryze světové parametry. Tmavomodrý svět je jedním z nich, což tahle unikátní kniha jenom potvrzuje.
Samotný film jsme si zrecenzovali tady a určitě bude dobré vědět, že je aktuálně ke zhlédnutí jak na Netflixu, tak na MAXu, protože se s největší pravděpodobností najde pouze velice málo těch, kteří se po přečtení, potažmo ještě před ním nebo při něm, nebudou chtít na film znova podívat. Téma českých letců, kteří za války bojovali v RAF, by dneska bylo námětem spíše pro (dokumentární) minisérii, protože všichni, kteří se na Tmavomodrém světě ještě nějak podíleli, resp. kteří jsou v knize zmíněni, tj. nejen Karel Janoušek, František Fajtl, Josef Příhoda, Oldřich Doležal, Gustav Přístupa, František Peřina a Karel Kuttelwascher, by si zasloužili každý jednu epizodu. Nicméně, tenkrát minisérie ještě moc nefrčely (ačkoli, pravda, ve stejné době se zrovna i na Barrandově natáčela Duna), takže Zdeněk a Jan Svěrákovi utvořili scenáristicko-režijní tandem, aby nechali vzniknout počinu, na který by opravdu měli být hrdí jak oni coby tvůrci, tak všichni ostatní obyvatelé a ostatní všechny obyvatelky České republiky.
Protože by nebýt druhé světové války a účasti českých letců v RAF nemohl Tmavomodrý svět vzniknout, dočkáme se po úvodním předsevzetí od scenáristy Zdeňka Svěráka několika stránek věnovaných právě působení domácích statečných v Královském letectvu. Text plný málo známých a nesmírně zajímavých informací si vzal na starosti specialista na tuhle tematiku Zdeněk Hurt, zatímco jiný, Miroslav Petrů, jehož zálibu v letectví nastartovala jedna velice nevšední událost (která pochopitelně nezůstane utajena), výrazně přispěl nejen do knihy, ale taky do samotného filmu, neboť díky jeho bohaté sbírce cenných artefaktů mohli herci obléknout například autentické části oblečení, které měli jejich nositelé na sobě při válečných akcích mezi lety 1940-1945. Značná pasáž bude věnovaná rovněž samotným létajícím strojům – nejen Hurricane, B-25 Mitchell, Messerschmitt, Heinkel, ale samozřejmě také Spitfire, který bude rozebrán de facto do posledního šroubku.
Koho spíše než historicko-technická stránka, zajímají čistě okolnosti doprovázející předprodukční, produkční, postprodukční a distribuční fázi výroby této podívané, ten si pochopitelně taky přijde na své, ačkoli z tohoto úhlu pohledu nebudou prozkoumány všechny aspekty až tolik do hloubky, jako tomu bylo v případě předchozích obdobně laděných knih, které jsme si přiblížili a které mapují příběhy titulů Kolja, Tři bratři i Po strništi bos. Pravda, odlišnou obálkou a rozměry nám je dáváno najevo, že tentokrát půjde o trochu jiný koncept, ale který jiný český projekt za ty tři uplynulé dekády by zasluhoval jít do detailu, co se jeho vzniku týče, než právě Tmavomodrý svět, kterým jeho tvůrci v podstatě splatili dluh vůči všem našim letcům-hrdinům, kteří se během druhé světové války nesmířili s tím, že by naše země měla zůstat pod nacistickou okupací? Co se těch jiných českých projektů týče, nabízí se snad akorát Je třeba zabít sekala, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Tobruk, Lidice, Nabarvené ptáče a Jan Žižka, který se svého „knižního filmu o filmu“ dočkal hned v roce premiéry.
V souvislosti s našimi letci-hrdiny se nelze nepozastavit nad jednou věcí. Jejich zájem o to být součástí RAF jednoznačně souvisel s ušlechtilými hodnotami, jako jsou osobní čest, povinnost bojovat proti nespravedlnosti a samozřejmě vlastenectví. Letošní volby ukázaly, že zvláště poslední pojem dvěma milionům Čechů vůbec nic neříká, tudíž si klidně znova vyberou, aby rozhodování nad důležitými otázkami v České republice měl na starosti cizinec, jehož pochybná pověst se propírá od jeho vstupu do vrcholné politiky. Takže jestli si někdo položil otázku „Proč právě teď vychází kniha o filmu Tmavomodrý svět, když příští rok uběhne čtvrt století od jeho premiéry?“, měl by si uvědomit, že kromě toho, že se jedná o řemeslně precizně zpracovaný film, je to z toho důvodu, že připomíná hodnoty, které by se nikdy neměly vytrácet!
Když vyhrajete Oscara, což se v České republice narozeným filmařům stává průměrně cca jednou za deset roků, otevřou se vám rázem dveře netušených možností, kór když se jedná o Oscara za Nejlepší neanglicky mluvený film. Jan Svěrák dostal několik hollywoodských nabídek, ale ze všech nejbližším scénářem mu z pochopitelných důvodů zůstal ten s původním názvem Piloti, který – podobně jako později Vratné lahve – zjevně prošel řadou zásadních změn. Vzhledem k tomu, že tohle drama dodnes neztratilo vůbec nic ze své působivosti a světovosti, nemůže být nejmenších pochybností o tom, že to byly změny k lepšímu. Evidentně se líbily i Američanům, kteří měli původně koprodukovat, ale nakonec do toho nešli a stvořili si Pearl Harbor (recenze), v jehož scénáři, který byl napsán až později, se vyskytují tak jasné podobnosti, že je z hlediska matematické pravděpodobnosti prakticky nereálné, aby nešlo o nepřiznanou inspiraci textem Zdeňka Svěráka.
Letošního laureáta Řádu Bílého lva v knize uvidíme na vícero místech – se synem na place, na traktoru Fordson, na kole v cameo úloze indického důstojníka, při rozhovoru s hvězdným Charlesem Dancem, se dvěma piloty při návštěvě věznice Mírov, kde byli zrůdným bolševickým režimem po válce vězněni, nebo při pražské premiéře v kině Světozor, které se vedle letců, herců, hereček a členů štábu zúčastnil i tehdejší prezident Václav Havel. Co se herců týče, zmínka padne snad úplně o všech, včetně Radima Fialy, který kvůli roli Sysla schválně přibral, či Charlotte Fairman, která sice nemá mnoho prostoru, nicméně když se v záběru objeví, rozhodně jí věnujeme pozornost. Minimálně jednoho samostatného odstavce se dočkají zkušený Ondřej Vetchý (František Sláma), debutující Kryštof Hádek (Karel Vojtíšek), profesionální Oldřich Kaiser (Jan Machatý) a samozřejmě citlivá Tara Fitzgerald (Susan). Zrovna o postavách a jejich představitelích se určitě šlo rozepsat víc – prostor na to přece byl a všichni se stále pohybují v branži, takže případnou prosbičku o kratší vyjádření a zavzpomínání by jistě neodmítli.
Co se členů štábu týče, jasně rozpoznáváme, že všichni pracovali na 120 procent, aby se režisérovu vizi podařilo co nejlépe realizovat. Patrně to probíhalo stejně, jako při natáčení Vln, kde jakoby všichni vzhledem k tématu nad svou obvyklou náplň práce přidávali ještě něco navíc. Však potom, co se tohle natáčení protáhlo a většina lidí ze štábu se musela přesunout na jiné domluvené projekty, Jan Svěrák ze strandy říkal, že to vypadalo, že padli v boji. O zvukaři Zbyňku Mikulíkovi, střihači Antonínu Fišárkovi a logicky taky o producentovi Ericu Abrahamovi bylo od začátku jasno, ale kameraman Slawomir Idziak dal kvůli odložení natáčení přednost jinému válečnému dramatu, konkrétně tomu s názvem Černý jestřáb sestřelen. Nakonec tedy měla vizuální stránku na starosti česká legenda Vladimír Smutný, jehož kameramanských kvalit si v závěru života povšimla také americká Akademie filmového umění a věd, a tak mu dala možnost spolurozhodovat o udílení Oscarů. U těch méně sledovaných profesí to zdaleka nebyli jenom pomocný režisér David Rauch (aka Radim Dochleba z Boty jménem Melichar), pilot Nigel Lamb a architekt Jan Vlasák, kdo odvedl vskutku vynikající práci!
V souvislosti s posledním jmenovaným zase nelze vynechat jedno pozastavení. Když jsem se na premiéře filmu Betlémské světlo ptal Jana Svěráka, jestli má napříč jeho filmografií nějakou lokaci, na které natáčel a na kterou rád vzpomíná, odpověděl docela jinak, než jsem čekal. Myslel jsem, že vyzdvihne natáčení Tmavomodrého světa na letišti v Anglii. Až díky knize jsem odhalil, že s tím letištěm, jaké ve filmu nese název Fowlmere, to nebude až tak anglické, jak to na první i druhý pohled vypadá. Každopádně jej prozkoumáme do sytosti, přičemž nechybí ani fotky přestavovaných objektů, jako je třeba Pilotní klub. Fotek se v této knize nacházejí dohromady stovky, pochopitelně nejen z příprav, nýbrž také ze samotného filmu a z placu. Vynechány nemohly být ani ty historické s letci, pořízené přímo za druhé světové války. Nutno dodat, že obecně vzato ne všechny fotky mají popisky (což při tom počtu vlastně není překvapující), a že se tyhle popisky často opakují s tím, co jest uvedeno v textu (což se v současných obrazových publikacích stalo víceméně standardem).
V čem je tedy ještě Tmavomodrý svět, co se českých porevolučních filmů týče, hodně výjimečný? Souvisí to s předchozím pozastavením, protože ta iluze, kterou nám tvůrci předkládají, v podstatě dosáhla dokonalosti! V tuhle chvíli nutno připomenout jeden zásadní rozdíl. Zatímco u počinů jako je například Zrození alchymistky, můžou být triky schválně okázalé, protože se jedná o fantasy (pohádku), kdežto Tmavomodrý svět vychází ze skutečných událostí, takže sleduje reálné postavy v reálných situacích a navíc během konfliktu, který byl zatraceně reálný! V knize tedy dostaneme jedinečnou příležitost nahlédnout pod pokličku toho, jak se za pomoci filmové magie na přelomu 20. a 21. století spolehlivě vytváří návrat o necelých šedesát roků zpátky. K tomuto tématu vlastně patří i fakt, že jak má Kolja jistou spojitost s Jurským parkem a Tři bratři s AvP, tak Tmavomodrý svět ji sdílí se Star Wars.
Kapitole Natáčení je věnováno nějakých 50 stran, přičemž zevrubněji rozebere pět akčních sekvencí: bombastický útok na vlak (který stál víc než celý oscarový Kolja a kvůli jisté hrubé chybě se musel točit dvakrát); útok Messerschmittu na Vojtíškovo letadlo (pomohly nejen modely, ale i vykoupené nepoužité záběry z jistého proslulého válečného snímku); star Spitfirů (logisticky nesmírně náročná záležitost, která byla vzhledem k tomu, že letadla musela před přistáním kroužit, aby jim vychladly motory, taky drahá); bombardování letiště (tahle scéna by se neztratila ani ve filmech Michaela Baye /ano, TOHO Michaela Baye!/ nebo Jamese Camerona); nouzové přistání (ve třetí dekádě 21. století by se nepochybně pro realizaci zvolil jiný postup). Nechybí storyboardy, nechybí fotky a nechybí ani QR kód, abychom se na scénu mohli pro lepší představu přímo podívat. To je dobré, ale – jak uvedeno – možná zbytečné. Protože přání se po přečtení této knihy znova podívat na celý film je opravdu silné.
Tmavomodrý svět – Příběh filmu o našich letcích v RAF je kniha, která vypráví o filmu, který by nebýt křivárny od tvůrců Pearl Harboru s největší pravděpodobností přinesl Janu Svěrákovi třetí účast na slavnostním udílení cen Akademie v Los Angeles. Přesto se povedlo zařídit distribuci v několika zemích. A jak už to tak bývalo, když byl český biják úspěšný v zahraničí, někteří tuzemští filmaři to často neodpouštěli, takže na Českých lvech byla sbírka sošek, tak jako o dva roky později v případě na Oscara nominovaných Želar, o poznání skromnější, než Tmavomodrý svět vzhledem k svým nesporným kvalitám a ušlechtilým hodnotám, které vyzdvihuje a připomíná, zasluhoval. Vedle vysoce důstojné oslavy českých letců neřeší žádnou lacinou nevěru, jakou známe z televizních seriálů, ale skutečně zkoumá, jestli láska dokáže zničit přátelství, kór ve válečné době, kdy každý den může být posledním (pokud není mlha, protože za mlhy se nelítalo). A díky knize se mimo jiné utvrdíme v tom, že těch výživných 102 natáčecích dnů přineslo velmi působivých cca 110 minut, které navádějí k myšlence, že by vedle povinné školní četby mělo existovat taky něco jako „povinné školní zhlédnutí“, kde by se studenti a studentky museli povinně podívat na konkrétní filmy s kulturním, historickým a estetickým významem. Tmavomodrý svět by se na takovém seznamu určitě nacházel mezi prvními.
HODNOCENÍ: 9/10
FOTO: Biograf Jan Svěrák
