Recenze: Nebelkind – Konec mlčení

 

Zajímat nás bude trojice žen, které uvidíme jak separovaně, tak pospolitě – s výjimkou té nejstarší. Jmenuje se Viktorie a vydáváme se za ní do doby, kdy se druhá světová válka pomalu stává minulostí. Pohybuje se v hospodě a dělá si na ni zálusk štamgast Franz. Pomáhá jí Honza, jehož matka se neuváženě spustí s vojákem Wehrmachtu. To v dané době fakticky není moudré, jelikož zloba byla obrovská, jak dokazuje Habermannův mlýn, rovněž s Karlem Rodenem. Miriam je dcera Viktorie. Krátce před vznikem samostatné ČR žije v Rakousku, ale teď se vrátí sem, tedy do své původní domoviny, protože jí v restituci vrátí barák. Dcerku Hannah nechá k její nelibosti ve Vídni. Všichni jí od baráku odrazují – možná proto, že s ním mají vlastní plány. Možná proto, že fakticky není v dobrém stavu. Navíc chybí kachlová kamna, která evokují vzpomínky. Ty bude nutné po vesnici vypátrat. Tedy ta kamna, nikoli vzpomínky, protože stejné u sousedů nepochybně nikdo mít nebude, že ano?

Abychom se seznámili s dospělou Hannah, musíme zpátky do dnů roku 2022. Zatímco Jára Cimrman nějakou dobu pobýval ve Vídni, kde se sice narodil, ale sám se cítil být Čechem, Hannah se považuje za Rakušanku. Škrcení během soulože se jí nelíbí, protože jí připomíná nedobré dětské časy. A ještě menší radost jí udělá jeden z vlků, o které se v národním parku stará. Podle všeho to vypadá, že utekl do České republiky, to znamená za lepším. Stopa vede až do vesnice, kde v „konzumu“ pracují hned dvě prodavačky, což trochu zavání sci-fi žánrem, ale dobře. Flaška s chlastem tady stojí 198 Kč, což není vyloženě baťovská cena, ale dobře. Podstatné je, že ji kupuje pro odcizenou matku, se kterou se snad podaří najít nějakou společnou řeč. A kdo ví, třeba skutečně stráví příjemný čas pozorováním Perseidů ... Ne, nebudeme napínat – Perseidy bohužel nebudou.

Zpracovávat ve filmu coby režisér události z vlastního života může být nevyzpytatelné. Uchýlili se k tomu například Noah Baumbach (Oliheň a velryba), Giuseppe Tornatore (Baaria), Alfonso Cuáron (Roma), Paolo Sorrentino (Boží ruka), Richard Linklater (Omámení a zmatení) a samozřejmě Steven Spielberg (Fabelmanovi). Tehle výrazně osobní přístup může fungovat jako dobrá terapie pro vyrovnání se s těžko stravitelnými zážitky z minulosti. Na rozdíl od franšízových titulů s Ethanem Huntem či Chewbaccou však vždycky existuje nejistota, jak nápad jít takhle s kůží na trh přijdou diváci a divačky. Všichni uvedení tvůrci mají na kontě řadu filmových cen a jejich jména jsou ve světě stříbrného plátna obecně dobře známá. V případě Terezy Kotyk to tak (zatím!) není. Navíc, minulá rakousko-česká spolupráce v rámci projektu Krycí jméno Holec příliš nezarezonovala.

 

 

Režisérčin celovečerní debut Doma je tady s sebou nese několik zajímavých témat, z nichž některá na první dobrou ani nevyplavou na povrch. Podstatné ale je, že spolu prakticky všechna dosti úzce souvisí, což v případě Nebelkind – Konci mlčení ve stejné míře rozhodně neplatí. Autorka jakoby se snažila dávat všechno naopak do co možná nejširších souvislostí, což vyústilo ve velice nestabilní příběhovou linku. Nikoli z hlediska přecházení mezi časovými rovinami, protože tam je všechno naprosto jasné, nýbrž obsahového, protože ne vždycky dává smysl, proč postavy řeší to, co řeší. Do toho spadá i samotný pojem Nebelkind, který odkazuje k „dětem mlhy“, což je označení pro generaci dětí, jejichž rodiče a prarodiče zažili válku, která ovšem ovlivnila i jejich potomky a vnoučata. Tohle spíše vypadá jako výmluva na to, že se některé věci v životě dlouhodobě nedaří realizovat podle představ.

Nebelkind – Konec mlčení je film, u kterého ledacos asi vysvětluje prohlášení režisérky, že jde o počin o ženách a pro ženy. Na druhou stranu to není tak, že by promlouval výhradně k divačkám. Diváci určitě ocení nejen zmíněné obsazení, ale také neokoukané české lokace. Celkově vzato také nelze nevyzdvihnout jeho vlastně sympatickou jinakost, protože se nepodobá ničemu, co v kinech obvykle vídáváme! A i když nenabízí odpovědi na všechny položené otázky, určitě má dostatečné kvality na to, abychom se nad ním po zhlédnutí chtěli zamyslet. A když se zamyslíme, zjistíme, že zároveň budou nepochybně existovat tací, kteří v něm vystopují podobné události, jaké se staly jim samotným. Není to podívaná pro milovníky a milovnice Marvelovek, ačkoli to trochu působí, že Tereza Kotyk v jistém smyslu buduje svůj filmový vesmír, na což jsme se jí taky zeptali.

FOTO: Pilot Film