Recenze: Fichtelberg

Jak asi dopadnul tenhle slibně vyhlížející návrat do 16. století?

 

Do krásné, ale drsné krajiny kolem Urbachu v Jizerských horách přijíždí mladý rytíř Petr Pětipeský, aby tady na příkaz vladyky Zikmunda Smiřického postavil most, který by umožnil získat poklady z místních hor. Zmíněného hlavního hrdinu pronásleduje trauma, jelikož jeho otec padl během povstání proti králi Ferdinandovi I. V osadě se mu teď nedostává respektu místních. On by však byl maximálně spokojený, kdyby alespoň dívka Alma opětovala jeho city. Když se ztratí, vydá se ji hledat a natrefí na cizince, kteří v něčem možná předběhli svou dobu. Všichni ale nejsou jenom hodní. Petr se ocitá ve složité situaci, ze které mu můžou pomoct jenom štěstí, ostatní slušní lidé a víra v sebe samotného.

Takhle to zní docela hezky, jenže zdaleka ne všechno, co v tomto filmu uvidíme, je hezké. Pokud bychom měli vyzdvihnout jednu věc, která se velmi povedla, pak vyzdvihujeme výpravu a s ní související dobovou atmosféru. Když si při sledování filmu zacpeme uši, tj. neposloucháme repliky postav a jenom se díváme po krajině, dekoracích a kostýmech, skutečně získáváme pocit, že jsme se navrátili do středověku. Ačkoli, pravda, nikoli vyloženě do roku 1547, nýbrž spíše někam do dob, kdy vedl Jan Žižka husitská vojska k jejich nejslavnějším vítězstvím. Není to pouze o tom, že u nás máme pořád spoustu lesů, které pro přesun v čase o několik staletí zpět vskutku nepotřebují pražádnou úpravu. Architekt Jiří Sternwald (Jan Žižka, Je třeba zabít Sekala) odvedl vynikající práci a v podstatě je jeho zásluha, že se Fichtelberg kvalitativně přehoupnul do lehkého nadprůměru.

Z příběhového úhlu pohledu je to bohužel horší. Vlastně se až jedná o další z těch českých projektů, při jejichž sledování vícekrát nevěřícně kroutíme hlavou nad tím, co že to právě zrovna slyšíme a sledujeme. Debutující režisér Šimon Koudela, jinak výtvarník, se postaral o některé krátké líbivé animované sekvence, nicméně co se vedení herců týče, patrně sám ví, že má ještě co zlepšovat. Jan Dlouhý (pochopitelně i jeho brácha-dvojče Jiří) zjevně zdědil obrovský talent po svém otci Vladimírovi, který je českou hereckou legendou. Tady však jakoby opravdu nedostával přesné a jednoznačné pokyny, takže se z vlastní vůle snaží zařídit (zrovna jako Ondřej Stupka v roli Gianniho), aby se diváci v kině nenudili a nestali se nezávislými pozorovateli, kteří nemají nikoho, komu by mohli držet palce. Jaroslav Plesl či Karel Dobrý přinášejí velké zkušenosti, leč mají příliš málo prostoru. Ivan Franěk často hraje záporáky, tudíž jednoho ztvárňuje i ve Fichtelbergu, akorát tenhle se jménem Moro vlastně ani netuší, proč má být zápornou postavou. Ovšem Viktorii Harkabus Jurištovou (Alma) bychom určitě měli dál sledovat.

 

 

Námět samotný taky rozhodně nebyl nezajímavý, avšak režisér zase poněkud pozapomíná na to, že se zabývá obecně méně známými věcmi, které nezasazuje do srozumitelných souvislostí. Přidávání kostního prachu je sice hezké, ale nedá se napsat, že by této podívané dodávalo nějakou významnou pointu. Že tvůrci „hodně řešili problém struktury skal, když pískovce jsou níž, aby mohli stoupat v závěru v jednom typu kamene (což nebylo jednoduché),“ je taky hezké, leč zároveň se jedná o to poslední, na co bychom v kině chtěli/měli dbát. To, že jednou z největších inspirací bylo pro režiséra historické drama Jméno růže, je sice ještě hezčí, avšak do výsledku se to rovněž téměř nijak nepromítlo. A to, že se vše nekonzultovalo se zkušeným dramaturgem/scenáristou (nebo že se tento zkušený dramaturg/scenárista neodhodlal k výraznějším zásahům do posuzovaného scénáře), byla chyba.

Fichtelberg je film, který má podobný problém, jako třeba kdysi Maharal. Ten chtěl být určený pro děti, ale natočený byl víceméně tak, že cílovou skupinou jsou spíše dospělí. Tentokrát pranic nepomáhá ani rámcový formát, kdy starý Petr vzpomíná na toto největší dobrodružství svého života. Letošní novinka navíc nesmyslně obsahuje nadávky v italštině a tím, jak chce jít příběh v některých aspektech přehnaně do hloubky, si z něj děti pravděpodobně mnoho neodnesou. Ty, které byly v sále přítomné, byly po skončení filmu zpovídány. Jedna holčička to řekla docela trefně, diplomaticky a emapticky: „No, mně se to líbilo, ale pokračování bych nechtěla.“ Dospělí se katarze nedočkají. Je však nutné ocenit, že se tvůrci pustili do jiného žánru než do komedie nebo dramatu. A připomněli, že dobrodružný historický počin by v našich zeměpisných šířkách měl být v pohodě realizovatelný.

 

HODNOCENÍ: 6/10

 

FOTO: CinemArt