"Jsem Starorakušan, narozený za císaře pána, ale milovník českého národa, protože jsem si tady zachránil život," říkal Eduard Linkers, herec, kterého politické zvraty v Evropě donutily stát se mimo jiné také hvězdou českého filmu.
Elán a životní optimismus mohl Eduardu Linkersovi závidět snad každý z nás. Jeho život přitom prošel tolika životními peripetiemi, že by vydaly na několik filmových scénářů. Pokud je někdo skutečným Evropanem v tom nejryzejším slova smyslu, je to právě tento herec, který měl v Evropě hned několik domovů.
Rodák z Černovic, které jsou dnes součástí Ukrajiny a v letech 1775 až 1916 patřily do Rakouska-Uherska. Se začátkem první světové války přijel s rodiči do Vídně, aby ji zde přečkal. Když se vrátili a bylo mu osm, strýc, který si přivydělával jako oponář, ho vzal na oslavu do divadla. "Hráli tehdy odpolední oblíbené dětské představení Max und Moritz. Seděli jsme v první řadě a já byl celý omámený. O
deset let starší sestra se mě zeptala, jak se mi to líbilo, a já jí odpověděl: Moc, bude ze mne herec."
Vystudoval gymnázium a své přání před rodinou
, která mu nebránila, zopakoval. Odjel tedy do Vídně, absolvoval hereckou přípravku a posléze hodiny u slavného Rudolfa Beera, kterému patřila tři vídeňská divadla. Od roku 1933 do roku 1938 vystupoval ve vídeňských kabaretech, tehdejších Kleine Kunst Bühne (Jeviště malého umění).
První filmovou roli dostal ve filmu Kateřina, poslední mu dal rakouský režisér Hermann Kosterlitz (ten později odešel do USA a v Hollywoodu točil pod jménem Henry Koster). Druhý film Petr ve sněhu jsem natočil s českým režisérem, krásným chlapem Karlem Lamačem a herečkou Anny Ondrákovou."
Když Hitler připojil Rakousko k Německu, rozhodl se poloviční Žid Eduard Linkers utéct do demokratického Československa. Po anšlusu Rakouska utekl tedy Eduard Linkers před nacisty do Čech: "Dcera hospodského nedaleko hranic mi, přestože měla na krku obrovský stříbrný hákový kříž, prozradila, že malá část kolejí vede přes československé území. Na hodinkách jsem sledoval minuty, kdy vyskočit z jedoucího vlaku, ve správnou dobu a na správnou půdu. Po válce jsem ji vyhledal
, když jsem zase hrál ve Vídni v kabaretu, a pozval ji na představení a do kavárny. Té ženské vděčím za to, že jsem ještě tady, za svou českou i další kariéru a za manželku, která mi bohužel před dvanácti lety zemřela. Čím jsem starší, tím je pro mne její smrt horší. Seznámili jsme se na Šumavě a přivedla mi do manželství syna, kterému už je sedmdesát. Celkem měl dvě děti a tři vnoučata. Všichni žijí v Chebu. K němu do Mnichova jezdili rádi, ale do Vídně je nedostal. Povedlo se mu to jen na dva dny, když tam naposledy hostoval."
V Praze pak bydlel dvanáct let v holešovické Dělnické ulici. "Nejdůležitější část života jsem prožil v této zemi a v tomto zlatém městě. Žil jsem tady dvanáct let. Bylo to šest let strachu za války a šest let ohromné radosti, kdy jsem tu působil jako filmový herec."
V Praze se za protektorátu jako pravý polyglot naučil dokonale česky, takže se pak živil hodinami angličtiny a kromě jiných učil i režiséra Františka Čápa, který mu pak dal hlavní roli ve filmu Muži bez křídel. "Hrál tam Sudeťáka, zuřivého nacistu, kterého zabijeli čeští dělníci. Dávali mu hlavně záporné hrdiny, ale tu velkou poválečnou "nacistickou" kariéru neudělal v Československu, ale v samotném Mnichově, kde dokonce hrál Himmlera. V americkém filmu Aming to the Stars, který se tam natáčel. Text se musel naučit přes noc, protože už měli záběry s hercem z Grazu, který přesně jako Himmler vypadal, ale herecky nevyhovoval, takže ho přeobsadili."
Z desítky filmů, které v Československu od konce války do roku 1948 natočil, vzpomíná velmi nerad na snímek Nadlidé, kde neměl nijak velkou úlohu, a přesto mu byl protivný, a na vyslovenou komunistickou propagandu jménem Pětistovka, kterou pokládá za katastrofickou (přestože už v ní, stejně jako v předešlých pěti filmech, nehrál nacistu). Naopak rád vzpomínal na Vávrův Krakatit nebo na Weissovu Uloupenou hranici.
"V Mnichově ho navštívila Marie Vášová a jeho partneři z filmu Nikdo nic neví, František Filipovský a Jaroslav Marvan. Hráli tam představení a pak přišli za ním domů. Vzpomínali na staré časy, a když se loučili, řekl paní Vášové, jak byl do ní zamilovaný, když spolu točili film Kariéra. Jak by ji býval rád v té jedné scéně obejmul. Navrhla mu tehdy, že to můžou na tom domovním schodišti napravit. Manželka tehdy nekoukala, tak se objali."
Po odjezdu z Československa hned od začátku pracoval jako herec v Mnichově v Rádiu Svobodná Evropa a seznámil se s panem Hrnčířem, který dostával z Čech "přes kopečky" lidi. Jeho paní utekla pár týdnů předtím, než to na stejné cestě
nevyšlo Jiřině Štěpničkové."
"Ze začátku vydělával v rádiu slušné peníze
, ale když pak odešel, měl to - jako v Německu neznámý herec - s uplatněním těžké. Koncem padesátých let ale natočil ještě osm amerických filmů. Tenkrát úžasně platili a většinou to byly slušné role. U Němců to bylo horší. Nikdo z nich ho neviděl v hlavních rolích, takže většinou hrával jen to, co mu dohodila agentura. Později natočil ještě další dva filmy v americké produkci. Vždycky mluvil sám sebe. Měl ve správný čas správný přízvuk." Ostatně málokdo se mohl jako on pochlubit, že hrával v šesti jazycích: rumunsky, německy, česky, anglicky, francouzsky a italsky. Divadlo hrál naposledy v roce 1990, a to přímo hlavní roli, jak říkal, Rusáka s ruským přízvukem v inscenaci Lokomotiva. Do Čech se stále a rád vracel, a kdokoliv se s ním dál do řeči, rozhodně ho nenapadlo, že mluví s někým jiným než s Čechem.
"První věta, kterou jsem se česky naučil, byla: Pane vrchní, bílou kávu," vzpomínal s úsměvem. V řadě filmů, které tu natočil, se potkal s Rudolfem Deylem, Stanislavem Neumannem, Ladislavem Peškem, Hanou Vítovou a dalšími hvězdami českého filmového nebe. "Je zvláštní být z tolika herců poslední naživu. Pánbůh mi to holt daroval...," Eduard Linkers tvrdil, že nikdy neměl vysněnou roli. Ačkoliv vlastně tak trochu ano. Rád by si býval zahrál Švejka. Té příležitosti se mu nedostalo. Alespoň však v této roli daboval Rudolfa Hrušínského v německém znění filmu.
Autor: maxi6 Neznámý známý pan Eduard Linkers
Příběh herce, kterého politické zvraty v Evropě donutily stát se hvězdou nejen českého filmu.
Do Vídně přišel z Rumunska a před Hitlerem utekl do Čech. Za protektorátu se živil hodinami angličtiny a přitom se talentovaný polyglot naučil česky tak dokonale, že se po válce stal hvězdou filmů Vzpoura hraček, Nikdo nic neví, Uloupená hranice, Krakatit… Jako antifašista se pochopitelně vyhnul odsunu, když však zjistil, kam socialismus vede, nechal se odsunout dobrovolně a pokračoval v úspěšné herecké kariéře nejen v Německu. Devadesátiny oslavil v Praze při premiéře tohoto dokumentu v tak úžasné duševní i fyzické pohodě, že nikdo nepochyboval o jeho závazku natočit za deset let pokračování. Bohužel, tragická nehoda v nedávných dnech životní dráhu skutečného Evropana Eduarda Linkerse předčasně ukončila.
Z filmů, které Eduard Linkers natočil v Československu:
Vzpoura hraček - 1946, režie Hermína Týrlová
Muži bez křídel - 1946, režie František Čáp
Nikdo nic neví - 1947, režie Josef Mach
Uloupená hranice - 1947, režie Jiří Weiss
Zelená knížka - 1948, režie Josef Mach
Kariéra - 1948, režie Karel Steklý
Soudný den - 1948, režie Karel Steklý
Krakatit - 1948, režie Otakar Vávra
Křížová trojka - 1948, režie Václav Gajer
"Jsem Starorakušan narozený za císaře pána, ale milovatel českého národa, protože tady jsem si zachránil život."
"Nejdůležitější část života jsem prožil v této zemi a v tomto zlatém městě. Žil jsem tady 12 let. Bylo to šest let strachu za války a šest let ohromné radosti, kdy jsem tu působil jako český filmový herec. Stal jsem se polovičním Čechem."
Eduard Linkers
Česká televize
.
