Opera ve vinici

Když jsem to před lety letoucími viděl poprvé   byl jsem z toho mírně řečeno hodně   rozpačitý ale říkal jsem si, že jsem možná   na podobné věci ještě nedorostl. Je to ale o   dost jednodušší. Tenhle film se prostě   nepovedl. Prapodivný slepenec národopisu a   bigbítu oblečený do prošoupaného a děravého   kabátku filmového dramatu může snad potěšit   amatérské etnografy ale milovníky dobrých   filmů sotva. Jednu ze tří hvězd jsem dal jen z   čirého patriotismu rodáka z Brna.

Ten děj tedy nestál za nic. Ale hezké   písničky a prostředí hází filmu záchranný   kruh. Velká škoda zabitého scénáře. Velká   škoda, že „opera“ v závěru nebyla celá   bez rušivých elementů. Já bych za ni dost   přidal. V každém případě by se na to možná   dalo mrknout podruhé. Proč vybrána zrovna tahle   hlavní představitelka dívčí role, to   ponechávám stranou.

Pro mě osobně absolutně nezajímavý a nudný   film jak po stránce příběhu tak hudebním   doprovodem,lidové písně moc nemusím takže mě   snímek ničím nezaujal.

Myšlenka snad byla správná, ale to zpracování   je velice tristní. Jako hudební film plný   lidových písniček se tento snímek vlivem   poetičnosti vůbec nejeví a fakt, že by byl   nějaký bigbíťák najednou okouzlen lidovkami   se mi taktéž zdá velmi nevěrohodný.   Těžkosti se s takovou hudbou pro skladatele   prosadit však jsou trefné a i po byrokratické   stránce na svou dobu velice reálné. A tak co s   tím? Pro Moraváky bude tento počin asi velice   příjemným pokoukáním, ale pro ten zbytek   však velmi těžkopádným. Ony písničky   značně převyšují děj a posouvají ho   značně do pozadí. A tak se tu neustále zpívá   a zpívá, až je najednou konec.

Fiktivní příběh se odehrává v několika   rovinách. Až dokumentaristické zachycení   zvyků a obyčejů, slovácké lidové hudby.   Jaromil Jireš uměl takové filmy dobře   natočit. Komentátorem baladického vyprávění   o Fanošu Mikuleckém je Honza, jenž díky   náhodnému setkání objeví svět moravského   Slovácka.