Opera ve vinici

Když jsem to před lety letoucími viděl poprvé byl jsem z toho mírně řečeno hodně rozpačitý ale říkal jsem si, že jsem možná na podobné věci ještě nedorostl. Je to ale o dost jednodušší. Tenhle film se prostě nepovedl. Prapodivný slepenec národopisu a bigbítu oblečený do prošoupaného a děravého kabátku filmového dramatu může snad potěšit amatérské etnografy ale milovníky dobrých filmů sotva. Jednu ze tří hvězd jsem dal jen z čirého patriotismu rodáka z Brna.

Fiktivní příběh se odehrává v několika rovinách. Až dokumentaristické zachycení zvyků a obyčejů, slovácké lidové hudby. Jaromil Jireš uměl takové filmy dobře natočit. Komentátorem baladického vyprávění o Fanošu Mikuleckém je Honza, jenž díky náhodnému setkání objeví svět moravského Slovácka.

Ten děj tedy nestál za nic. Ale hezké písničky a prostředí hází filmu záchranný kruh. Velká škoda zabitého scénáře. Velká škoda, že „opera“ v závěru nebyla celá bez rušivých elementů. Já bych za ni dost přidal. V každém případě by se na to možná dalo mrknout podruhé. Proč vybrána zrovna tahle hlavní představitelka dívčí role, to ponechávám stranou.

Myšlenka snad byla správná, ale to zpracování je velice tristní. Jako hudební film plný lidových písniček se tento snímek vlivem poetičnosti vůbec nejeví a fakt, že by byl nějaký bigbíťák najednou okouzlen lidovkami se mi taktéž zdá velmi nevěrohodný. Těžkosti se s takovou hudbou pro skladatele prosadit však jsou trefné a i po byrokratické stránce na svou dobu velice reálné. A tak co s tím? Pro Moraváky bude tento počin asi velice příjemným pokoukáním, ale pro ten zbytek však velmi těžkopádným. Ony písničky značně převyšují děj a posouvají ho značně do pozadí. A tak se tu neustále zpívá a zpívá, až je najednou konec.