Sanbiki no samurai

Podobnost s filmy od Kurosawy by se našla. Tematicky ne nepodobné Sedmi samurajům (1954), kdy se roninové postaví na stranu rolníku, tentokráte bez patosu a příliš vznešených ideálů. Inspirací byl, především v některých scénách, zcela určitě i Yojimbo (1961), oproti němu je tento snímek oproštěn od humoru a zlehčujícího náhledu. Svým celkovým vyzněním spíše srovnatelné s filmy od Kobayashiho. V Sanbiki no samurai však chybí tragické vyústění celého příběhu, pokud za něj ovšem nepovažujeme postoj rolníků, kteří, pod vlivem strachu, zcela rezignovali na jakoukoliv možnost zlepšení své situace. Goshovo pojetí tak považuji za zdařilé propojení dvou přístupů zmíněných režisérů. Za netradiční a svým způsobem, ve své době, asi novátorské, považuji volbu jednotlivých záběrů ke zdůraznění určitých dějů. Jedná se hlavně o pohledy kamery na nohy, jak už na nohy bořící se při chůzi do bláta, zdůrazňující úsilí, či nohy rychle „kmitající“ při zběsilém běhu, zvyšující dynamiku a naléhavost. Jediným závažnějším nedostatkem je až příliš krátká stopáž. Celý příběh by si zasloužil minimálně půlhodinku navíc. Půlhodinka zaměřená na život vesničanů, jejich neblahých a tragických osudů, by dozajista zdůraznila sociálně kritický pohled, typický zejména u filmů ze šedesátých let, na tehdejší společnost.