Mongoloid s kytarou

Snímek o hendikepovaných, kteří jsou víc normální a také šťastnější, než ti, kteří se v současné nemocné společnosti řadí do té většinové skupiny zdravých a normálních. Možná jsem také trochu postižený, ale Mongoloid s kytarou se mi jevil jako velmi pozitivní film a odcházel jsem z něj s radostným pocitem. Technickou kvalitu díla hodnotím jako skvělý tvůrčí záměr režiséra Rubena Östlunda (možná i nutnost) a mně osobně souzní s celkovým zpracováním a charakterem filmu. To, že snímek nemá žádnou souvislou sjednocující dějovou linku, nepovažuji za nedostatek, mozaikový způsob zpracování tomuto filmu skvěle sedí. Scény zachycující střípky ze života lidí s mírným mentálním postižením v porovnání se zachycenými absurdními situacemi nejrůznějších týpků, kteří se i bez diagnózy chovají jak "mentálové", jsou originální, působivé a emotivní. Co mi bylo sympatické z downsvěta byla hudba, kterou protagonisté neherci hráli, zpívali, leckdy i jen beze slov, působivá byla i komunikace přes okna z jednoho vagónu tramvaje do druhého, úžasná scéna byla z autobusu městské dopravy, kdy down ženě pomůžou spolucestující najít ztracené jablko, aby pak její projevy vděčnosti a sympatií, spočívajících v letmém fyzickém kontaktu, byly odsouzeny jako nepřístojné. Kdo neví nic o lidech s downovým syndromem asi nechápe. Kdo tuší, případně ví, bude tomuto syrovému, poctivému a upřímnému filmu jen a jen tleskat.