Víla

Výborně jsem se bavil. Příběh mi vzdáleně připomněl filmovou poetiku slavného režiséra Jacguese Tatiho. Ale jen vzdáleně. Vhodně zvolení dva hlavní představitelé, ale i ostatní vedlejší role. Film oba herci zároveň režírují a jak je z popisku zřejmé, jde o jejich třetí společný film. Po shlédnutí Víly bych byl zvědavý i na ostatní dva.

Pohádkový a poetický název filmu je pozvánkou k příběhu plného absurdit. Najdeme tu krásný příběh lásky, ale také serii absurdních situací a gagů. Představte si, že pracujete jako noční recepční v jednom malém hotýlku a uprostřed noci k vám přijde žena, která tvrdí, že je víla a splní vám tři přání. Jistě, ta ženská musí být mešuge a neberete ji vážně. Pak plácnete nějaké dvě přání a oni se vyplní. Zde by mohl fil připomínat náš film Tři přání s kouzelným dědečkem. Tím podobnost končí. Ve francouzsko belgickém filmu obsahující místy až černý humor se setkáte s celou řadou dalších postaviček. Chybu nemá ani anglický turista se svým čtyřnohým přítelem. Nebo tři černoši, kteří se snaží ilegálně dostat do Anglie. Pozoruhodné je, že film vznikl čtyři roky před doposud největší evropskou migrační krizí. Dále tu jsou policisté, majitelé obchodů a další postavy malého pobřežního městečka.

A překvapením večera se stávááá ... víla Fiona a recepční Dom :-) A to jsem vážně čekala, že se nepřenesu přes hodně zvláštní herce a pátou minutu, jakési zbytky dětské spontánnosti ve mně však zvítězily nad zkostnatělostí, a tak jsem se nechala unést směšným absurdnem, bezprostřední radostí, jazzovým rytmem i živoucím tancem a litovala jen toho, že nemám podobně laděnou společnost ke sdílení. A jeden by si myslel, že viděl už všechno, co se vidět dá ...