Lék na melancholii

Lék na melancholii byl v roce 2008 celovečerním debutem režiséra Barryho Jenkinse, absolventa Floridské univerzity, a první velkou filmovou rolí obou jeho hlavních představitelů, Wyatta Cenaca a Tracey Hegginsové. Vznikl s minimálním rozpočtem z vlastních kapes Jenkinsových kamarádů a spolupracovníků. Základní námět režisér odvodil z filmu Claire Denisové Páteční večer (Vendredi soir, 2002). Ve srovnání se slavnou francouzskou autorkou ale Jenkins svoji love story „na jednu noc" mnohem víc zakotvil v reáliích San Francisca a problémech americké společnosti. Dvojice Micah a Jo se po jedné party probudí vedle sebe. Jo, která má přítele, sice nejdřív odmítá Micahovo úsilí o seznámení, ale nakonec spolu stráví neděli, která pozmění jejich náhled na život. Do jejich zamilovanosti čím dál tím víc zasahuje rozdílnost jejich postavení - přístup k rasové otázce a společenské angažovanosti i proměna San Francisca. Tady přestávají být byty, ceny i obecně místo dostupné pro chudší obyvatele vytlačované tudíž ven z metropole. Jo si proces gentrifikace nutně musí uvědomit v miniaturním bytě, kde žije Micah. Ten si pro změnu musí sáhnout do svědomí, když ho Jo obviní, že všechny lidi škatulkuje (podle barvy pleti) a pak příliš snadno soudí. V dialozích Jenkins pojmenoval řadu paradoxů, které provázejí život afroamerické střední třídy. „Všechno nezávislé se vyznačuje tím, že to není černošské," stěžuje si Micah. Uvědomování si těchto hranic a snaha o jejich překračování se přímo týká nejen hrdinů, ale i samotného filmu. Barry Jenkins a jeho kameraman James Laxton pro Lék na melancholii zvolili po naprostou většinu stopáže výrazně desaturovaný obraz, který kromě černé a bílé dává pouze malý prostor omezenému množství jiných barev. Nejde jen o výtvarné řešení navazující na nálady obou hlavních postav. Omezená barevnost reprezentuje nejen limity krátkého vztahu lidí z odlišného prostředí, ale i limity pestrosti města a společnosti. Film se dočkal tří nominací na Independent Spirit Awards i ohlasu na amerických festivalech. Pavel Sladký Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016