Terč

Skupina Moskvanů stráví nějaký čas v bývalém astrofyzikálním komplexu na Altaji, aby si do elitně přepychového života přinesla díky účinkům kosmického záření věčné mládí a štěstí. Nárůst životní energie sice zastaví jejich stárnutí, ale také (a především) každého z nich přinutí čelit vlastnímu nitru. Úvodní rozjařenost a rozšafný patriotismus vystřídá tragédie různých lidských povah a sociálně-politická analýza společnosti, v níž je míra dobra a zla procentuálně měřitelná „výkalodetektorem", který připomíná plavecké brýle. Terč je třetí scenáristickou spoluprací Alexandra Zeldoviče s Vladimirem Sorokinem (Moskva, 2000, Proces, 2003), který doma i na Západě ikonicky reprezentuje současnou ruskou prózu. Zatímco ve filmu Moskva se na motivy Čechovových Tří sester vraceli do reálií ruské metropole 90. let, v Terči zobrazují její stav v blízké budoucnosti. Inspirují se Annou Kareninovou a podobně jako Tolstoj kombinují precizním a časově náročným způsobem osobní linii postav s celkovým obrazem společnosti. Film-román plyne víc než dvě a půl hodiny, casting mezinárodního hereckého obsazení trval rok a vznik celého díla si vyžádal čtyři roky. Znalci Sorokinovy tvorby (např. Fronta, 1983 či Den opričníka, 2006) tu najdou i jeho typické futurologické ukotvení, explicitní krutost, vize o osudu Ruska a další paralely. Široce rozvinutý je tu i prvek vlivu sousední čínské kultury, což už v úvodu vizuálně naznačují titulky v azbuce, které se rozbalují ze znaků připomínajících čínštinu. Panoramata hypermoderního megapole (divák neznalý Moskvy nedokáže rozeznat, které budovy byly do obrazu dodány současnými digitálními technologiemi) i vizuálně ušlechtilé prostředí „nesmrtelníků" v mnohém připomenou stalinské vize ideálního města 30. let 20. století (viz např. snímky Novaja Moskva/Nová Moskva, r. Alexandr Medvedkin, 1938, Prorva/Průrva, r. Ivan Dychovičnyj, 1992). Ideální budoucnost se tak mísí s ideální minulostí. Tato vizuální ideologie se přehoupne i do kruté parodie televizní show, která vládne masám, v níž se satiricky neřešitelně řeší právo jednotlivce na štěstí a sociální spravedlnost v rámci navrhovaného systému „ekologické demokracie". Významově bohatou strukturu uvnitř sci-fi designu ukotvuje Zeldovič jako profesionální filmař psycholog jednak do žánrových klišé svého oblíbeného hollywoodského filmu 30. a 70. let a jednak do neoromantického snímání krajiny v její pozemsky metafyzické dualitě. Můžeme v ní znovu doputovat ke zdroji energie, anebo se od ní raději izolovat a na baletním pozadí těl zůstat před moskevským Velkým divadlem. Jak říká Zeldovičem citovaný spisovatel Michel Houellebecq: „Bůh není supermarket." I když na obrázcích vypadá přitažlivě. Veronika Markovičová, Letní filmová škola 2012