Cizinecká legie

Vysoká nezaměstnanost, malé platy, chudoba, posedlost emigrací (odjedeme kamkoli, jenom nezůstaneme v Rumunsku), ptačí chřipka (další národní posedlost), dovoz „zdravých" slepic z Holandska místo těch domácích nakažených nebezpečným vírem – v Daneliucově filmu najdeme zkrátka všechno, co Rumunům způsobilo na konci první dekády tohoto tisíciletí tolik trápení. Ne že by pouze toto období bylo v postkomunistickém Rumunsku obzvlášť těžké. Rumuni to mají těžké pořád. Je to skoro zákonité. Nepochybně to vyplývá z „poprosincové" tvorby Mircei Daneliuca, která tuto třetí národní posedlost komentuje s hořkou ironií. Režisér vylíčil ve filmu svérázné, malebné a přitom v Rumunsku roku 2008 běžné lidské typy: naivní venkovští mladíci se svými až dětskými iluzemi o bezstarostném životě „tam v cizině" (Aurel, Stelică a Mitu), nevzdělaný, ale šikovný a arogantní podnikatel, který po revoluci poměrně rychle zbohatl (Maricel v roztomilém podání bývalého fotbalisty Ricy Răducana), stará hospodyně zoufalá ani ne tak z ptačí chřipky jako z povinnosti obětovat své prý nakažené slepice (babička Vergina), chudí Romové, kteří kradou železo a benzín přímo z ropovodu, „španělští jahodáři" – tj. rumunští emigranti, kteří se ve Španělsku „šťastně" zaměstnali jako sběrači ovoce (Lilica) atd. Velice pitoreskně působí například scéna, v níž se hlavní hrdinové mezi sebou hádají a vzájemně obviňují z toho, že nevědí, co znamená cizinecká legie, a také jejich posedlost trénováním, cvičením a přípravou na testy a výběrové řízení do legie. Právě tento typ postavy, jenž představují Aurel, Stelică a Mitu, se v rumunské kinematografii objevuje prakticky poprvé. Postavy působí svěže a přesvědčivě i proto, že Daneliuc pracuje s dosud téměř neznámými divadelními herci bez předchozí zkušenosti s filmem i televizí. Zajímavý je také náboženský rozměr filmu. Na rumunském a hlavně na moldavském venkově lidé stále a upřímně věří v Boha a v této souvislosti je velice působivá paralela s motivem staré rumunské balady o třech báčích, z nichž dva toho třetího – formálně kvůli jeho údajnému, či zdánlivému bohatství, ale vlastně spíš kvůli všudypřítomné lidské závisti a nenávisti – nakonec zabijí. Mircea Dan Duţă (37. Letní filmová škola Uherské Hradiště, 2011)