Svatá Helena (Konec velikána)

Společnost Fortuna předvedla v roce 1929 film německé produkce "Svatá Helena (Konec velikána)", líčící konec Napoleonova života od bitvy u Waterloo do jeho smrti na ostrově Svaté Heleny. Po dramatickém Napoleonově životním vzestupu se ten úsek jeho života - více dožívání nežli život - zdá na pohled jednoduchý, jako doba v poměru k předchozímu chudá na události, s jejíž velikostí je jeho osoba vždy spojená. Proto byla tehdy na místě zvědavost, jak bude tato doba obsahově vyjádřená filmem režijně i herecky. A film ukázal, že dobře. Libreto a scénář napsal Abel Gance. Tím dokončil svůj výklad Napoleonova života. Ukázalo se, že mu byl Napoleon jako Francouzovi víc než-li hrdinou, že mu byl ideálem, pro jehož dobyvačnost nalézá vždy vysvětlení a pro jeho chyby hledá omluvu. Svým pojetím vnucuje divákovi když ne lásku, tedy alespoň úctu k osobě, která si dovedla získat bezmeznou lásku, stejně jako bezmeznou nenávist. Staví zde vedle sebe Napoleonovu postavu a sainthelenského guvernéra Hudsona Lowe, jakožto dva vládce: guvernér vládce nad Napoleonem a Napoleon vládce nad duševním klidem či neklidem guvernéra. Z toho poměru pak vyrůstá celkový rámec, v němž osoba Napoleonova je hodně v popředí. Režie Lupu Picka se zcela vyhnula americkému pseudohistorickému typu i únavnému suše historickému líčení, nalezla správný poměr k dílu, které vyjádřila bez porušení historické pravdy. Vytáhla historii konce Napoleonova života z banality zevšednělosti i ze suchosti pouhých fakt a vyjádřila ji filmovou epikou zajímavě a poutavě. Slila jednotlivé události v harmonický celek, jehož scény mají filmovou poezii, lyriku i epiku, a hlavně přesvědčivost, takže i divák, nesouhlasící s tímto vznosným vynášením Napoleona, dobyvatele a nakonec trpitele, hledá k němu synteticky svůj správný vztah. Werner Kraus v úloze Napoleona vyjadřoval vhodně Ganceovo i Lupu Pickovo pojetí. Dovedl zlidštit svou postavu a postavil ji s jejími běžnými starostmi vedle prostého člověka. Dal jí laskavé oči otce odloučeného od svého dítěte a ženy, i oči pyšného vězně, vzdorujícího všemi silami násilnému dozoru a omezování i té nepatrné trošky svobody, která mu byla poskytnuta. Guvernér Alberta Bassermanna byl neméně výrazným protějškem, lidským a nezkresleným, patřičně se uplatňujícím v dobře vyhraném hereckém celku. Někdy bylo možné pozorovat u herců divadelní gesta, pohyby a snad i výraz, ale tyto úchylky proti filmu nikde nezněly dutě a nevybočovaly nijak zvlášť nepříjemně ani rušivě. Byly potlačovány prudkým tokem scén, které ukázaly zdánlivou jednoduchost v plném světle obsahové mnohotvárnosti.