Valčík

Základním tématem filmu o vzdálenostech mezi tím, čím se věci a lidé zdají být a čím skutečně jsou, prolíná několika samostatnými příběhy. Assunta, pokojská v luxusním hotelu, jednoho dne potká v hotelu otce své přítelkyně Lucíi, za niž mu několik let psala do vězení dopisy. Existuje tedy mezi nimi vztah, o němž však Lucíin otec neměl dodnes ani tušení. Assunta se mu pokouší vysvětlit, kde je Lucía, proč mu psala dopisy ona a kdo byla jejich třetí kolegyně, Palestinka Fatima. Paralelně s touto linií, která se odehrává v zadních místnostech personálu, se v hotelu koná uzavřené jednání mocných fotbalových magnátů, kterí hledají východisko ze skandálu, do něhož se dostaly jejich kluby. Přednáší jim šílený profesor sociologie, za jehož vývody o manipulaci s veřejným míněním by se nemusel stydět ani Hermann Goring. Všechen cynismus a chamtivost moci se tu předvádí až v patologicky syrovém obrazu. Oba světy se nakonec také protnou, čímž oba získají konfrontační odraz. Další pokus o film v jednom záběru (po Ruské arše Alexandra Sokurova), což jak režisér Salvatore Maira, tak kameraman Maurizio Calvesi zvládají s obdivuhodnou bravurou. Děj odbíhá i do flashbacků, aniž by se musel přerušit záběr, zvládá i děje v zadních plánech i zvukové přechody mezi nimi a přitom vypráví několik paralelních dějů. Film vzbudil pozornost na mnoha filmových festivalech a kromě Zvláštního uznání Národního syndikátu filmových novinářů doma v Benátkách, získal ve světě především uznání za umělecký přínos.