Hraniční zdi

Tady si za příjemného mluveného slova lze užít tolika postřehů, až jde hlava kolem - kolik asociací na život lze najít třeba v architektuře, jak nás odráží, tvoří, přizpůsobuje - určuje životní styl, který sami neumíme v záchvatech paniky a v ochromení fóbiemi řídit. Namísto toho hledáme útočiště v kyberprostorovém bytí, vkládáme naděje do děsivých internetových schůzek, bráníme se smutku kontaktem s neživými předměty a ztrácíme čas předváděním, co všechno umíme, místo toho, abychom obnažili, kdo vlastně jsme... V zajateckém táboře nájemníků dojde na zajímavé úvahy o tom všem, proložené romantickým míjením dvou stejně ztracených figurek. Tak edukativně podáno...

Medianeras zaujmou svým zajímavým rytmem, atmosférou i téměř dokumentárním ztvárněním. Tak trochu intelektuální příběh na první pohled sympatického Martína a mladé přitažlivé Mariany je ozvláštněný tím, že po celou dobu děje se vlastně neznají - byť bydlí dost blízko sebe. Oba mají za sebou ne příliš vydařený vztah, oba touží po smysluplném citovém naplnění, po partnerovi, který tu nebude jen na pár nocí. Každý z nich žije svým vlastním životem, a byť se potkávají, neustále se míjejí, a i když jsou na ulici těsně vedle sebe, neví jeden o druhém. Mariana je architektka, která se prozatím živí návrhem a realizací designu výloh u prodejen a obchodních domů. Osobně se mi líbily její názory na současnou architekturu moderního města doprovázené zajímavými záběry. Stejně tak se mi zamlouvaly záběry interiérů, v kterých oba protagonisté přebývali. Medianeras jsou zvláštním filmem, tak trochu připomínajícím novou vlnu v šedesátých letech. Hodnotil bych tento filmový počin docela vysoko, nebýt šíleného závěru v podobě YouTube klipu. Přesto tento film stojí v každém případě za shlédnutí.