Cinkot ledu

Francouzská komedie známého Bertranda Bliera, při které mě mrazilo. Námět a dialogy ve filmu jsou dost drsné a pokud někdo má podobné zkušenosti s nevyléčitelnou chorobou, bude to cítit stejně. Příběh mě hodně zaujal, ale příliš nepobavil. Film je v TV uváděn pod názvem "Zvonění ledu".

Spisovatele nadmíru holdujícího alkoholu navštíví inkarnace jeho rakoviny. Slovo ‘inkarnace’ znamená představivost či vtělení něčeho či někoho do lidské podoby, se kterým pak rozmlouvá. Myšlenka o nadcházející neodvratitelné smrti ve snaze se vzchopit a přijmout tento fakt byla rozepsána mistrovsky, hodící se jak do filmu, tak i na divadelní prkna. Hra pro minimum herců, kde se poukazuje na myšlenkové pochody smrtelně nemocného člověka. Pro nic netušící okolí takový člověk vypadá jako blázen, on se však jen ve své duši snaží přijmout svůj osud. Už ta úvodní scéna ve své podstatě je děsivá, ač tak ani nevypadá. Jednoho dne zazvoní zvonek. “Kdo zvoní?” “Dobrý den. Jsem tvoje rakovina, otevři dveře.” Prostě si drze přijde a už se ho ne a ne zbavit. Stane se součástí života ať člověk chce nebo ne. Uměleckým dojmem snímek neoplývá a možná je to škoda. Ale i tak stojí za povšimnutí. Snad přivede diváky k myšlence, jak se lidé nemocní rakovinou cítí.