Její Veličenstvo Krise

"Její Veličenstvo Krise." - Stejně jako dnes o krizi mluví a píše kdekdo, tak tomu bylo i v dávných dobách počátku třicátých let. Scházeli se o ní světové konference a psali o ní i děti ve školních úlohách. A tak si na ni posvítil a trochu i zaútočil režisér Granovský, Rus v německých službách, satirou. Ostrou, štíplavou a vtipnou. Tomuto útoku krize podlehla, když proti ní objevil recept: ven s penězi, podnikat, stavět, budovat - bude-li práce, budou zase peníze, budou se kupovat potřebné věci ale i luxusní a bude zase práce. Je to recept karikaturně zvětšený, úmyslně překreslený, ale je v něm zrnko pravdy, zvláště, když vedle zmáhajícího města se souběžně objevují obrazy světových konferencí, které po sté a po tisící konstatují, že krize je největší problém přítomnosti. Svůj recept Granovský vyzkouší na nějakém Kocourkově, který přivede k vytržení 13 kufrů, předcházejících návštěvu jistého miliardáře: tak totiž vyložili občánkům dva mládenci, jeden novinář a druhý architekt, kteří nade vše milují psinu a recesi. Co by chtěl miliardář v našem městečku? Zajisté podnikat. Ale než dojede, začnou občané sami: stavět, kupovat, kupovat a stavět. Netrvá dlouho a Ostend se stává velkoměstem, zázrakem bez krize, kde se z práce rodí peníze a z peněz práce a ovšem i všeliká ta méně rozumná potěšení života. Léta míjejí, hospodářská konference se schází po tisící, ale nechápe zázrak Ostendu. Uvažuje stále o problému. Tuto přeměnu šosáckého městečka v mraveniště podnikavosti a práce předvádí Granovský v řadě velmi výstižných obrazů, často vyhrocených do karikatury, místy jen náznakových, takže snad i nejednou unikl divákům smysl a souvislost tohoto filmu. Ale kdo se tenkrát ve svém kinu nebál vedle upřímného zasmání i na okamžiček se zamyslit, ten určitě ve filmu našel to, co hledal. Film byl režijně i technicky velmi dobrý, prostě byl to film, který měl myšlenku.