Já, Natálie

Emancipovaný, lehoulince feministicky zaměřený film. Napřed jsem si myslel, že musel být natočen někdy na konci padesátých let. Ve skutečnosti vznikl o deset let později. Vedla mne k tomu cudnost filmu, cudnost její hlavní hrdinky. Vzhledem neodpovídala vyšperkovaným barbínám a tak z toho má trochu mindráky. V dětství, místo aby se rozplakala, když se ji nějaký chlapec kvůli vzhledu smál, tak mu vyrazila dva zuby. Odmaturovala, byla i vyhozena z vysoké školy a ve dvaceti stále pannou. Všechny její kamarádky a spolužačky se postupně vdávají, a ona nic. Jednoho dne se vše může změnit. Všechny tyto peripetie života mladé dívky vtipně komentuje sama hrdinka. Je to příjemný film, který byl promítán v rámci Filmových návratů.

Ne, tohle není můj šálek kávy. I když útlá představitelka hlavní role je velmi sympatická, film rozhodně nepovažuji za přínos americké kinematografii. Hledání sama sebe už bylo zfilmováno vícekrát a mnohem lépe.