Poslední a první

Základní vojenská služba ve svých nejrůznějších aspektech byla vděčným námětem vojenských filmařů. Reportážní film „Poslední a první“ zachycoval jeden den v životě vojáka základní služby: pro některé první a pro jiné poslední ve vojenské uniformě. Bez jediného slova komentáře se režisér soustředil především na sledování mechanismu přerodu mladého muže, který je náhle vytržen ze svého dosavadního sociálního prostředí a návyků, a během několika hodin se stává součástí dosud neznámého armádního organismu. Formálně se film snažil osvobodit od očividných režijních zásahů typických pro koncipované dokumentární filmy a usiloval o zachycení co největší porce syrové skutečnosti. Povolanci se tak nehlásí s předpisovým hrdým úsměvem ke splnění nejčestnější občanské povinnosti, ale jsou rozechvělí, vystrašení či zkroušení, kasárenské prostředí působí neútulně a celý proces přijímání nováčků poněkud ponuře, i když na druhou stranu není nouze o směšné výjevy. Na rozdíl od vojáků ve svém filmu absolvoval ovšem režisér Petr Ruttner (*1942) základní vojenskou službu u armádního filmu, kde mohl natočit několik zajímavých dokumentárních snímků. Na filmu „Poslední a první“ spolupracovaly další významné osobnosti československého filmu, kameraman Andrej Barla (*1940) a hudební skladatel Josef Ceremuga (1930–2005).