Anděl zkázy

Anděla zkázy osobně považuji za nejtypičtější Buňuelovo dílo. Najde se v něm od každého z jeho filmů něco. Mám jeho filmy rád, protože nenabízejí jen pasívní podívanou, ale vybízejí i k přemýšlení, nebo lépe řečeno různé myšlenky se vám při nich samy hrnou do hlavy. Líbí se mi důraz na každičký detail a zdánlivě bezvýznamné věty, jež však mají hluboký význam, často blasfemický. Vyžaduje to stálou divákovu pozornost. Vysvětlit Buňuelovy filmy bývá velmi těžké: kolik hlav, tolik rozumu. Samotný Luis Buňuel ovšem jakoukoli exaktní interpretaci vždy odmítal. Zcela správně. Ona tam samozřejmě nějaká je, ale existuje jenom v tvé mysli, nepřenosná do jiné. Například Já vidím v Andělovi zkázy alegorii na lidstvo a na lidskou společnost. Také lidé žijí v absurdní situaci, kterou by vyřešilo cosi tak zdánlivě prostého, jako je například odchod z místnosti a z domu; ale nemohou, jako by jim v tom bránila sama podstata lidství. Sotva díky největšímu vzedmutí vůle nějaký problém vyřeší, padají znovu do dalšího. Nakonec jsou uvězněni v kostele, kde děkovali Bohu za spásu, zatímco venku zuří vládní násilí. Do chrámu, jako do království božího, jdou místo lidí pokojné ovečky... - Užití oveček a medvíděte je zde vůbec výzva k pochopení. Lidstvo má stádnost ovcí, ale nemá jejich mírnost a nevinnost. Je spíš medvědem, jehož se však bojí. Zavražděný beránek boží nesnímá jejich hříchy, ale zmnožuje je. Zvířata jsou lepší než lidé.

Mistrovské Buňuelovo podobenství mířící do jeho oblíbených terčů: aristokratické, měšťácké i církevní smetánky. Formou připomínající absurdní divadlo tu zobrazuje její izolovanost a odtrženost od reality, zapouzdření se ve vlastních malicherných problémech a neschopnost vyjít z nich ven. V bizarní situaci společnosti uvězněné zdánlivě bezdůvodně v jedné místnosti se odhaluje i pomíjivost tenké civilizační slupky na kterou býváme tak pyšní. Samozřejmě ne všechno je tak očividné. Buňuelova surrealistická minulost i tady vystrkuje růžky a nechává mnohé další otázky viset ve vzduchu.

V přepychovém sídle se sejde na večeři vznešená společnost, která se z ne zcela pochopitelných důvodů rozhodne u svého hostitele přenocovat. Ráno ovšem zjistí, že nikdo z přítomných nemůže jakousi záhadnou mocí opustit místnost. Několik lidí tak zemře, jiní se pomátnou na rozumu, všichni trpí hladem a žízní, přijde i na rvačky či okultismus. Vinou těchto podivných okolností samozřejmě leccos vyplývá na povrch... U Anděla zkázy lze najít snad vše, co bývá obecně pokládáno za Buňuelovy tvůrčí atributy: kritika blazeované aristokratické smetánky, popírání tradičních světských i církevních hodnot, balancování mezi realismem a mysterióznem, surrealistické výpady (ruka mrtvého putující po pokoji)... Chvíli se člověk upřímně směje a chvíli zděšeně pozoruje destruktivní hemžení na plátně. Velice zajímavý a zábavný snímek.