Nejlepší kšeft mýho života

Nevím proč, ale ten název a obsazení mi navodily představu, že bych se mohl zasmát. Místo toho se mi dostalo bezzubé morality z doby doznívajícího socialismu, v níž se hodně razítkuje a papíruje. Soudruh Zedníček a soudruh Brzobohatý v příkladných svazáckých košilích modré barvy (soudruh Zedníček ji ovšem později vymění za modernější outfit fotbalového trenéra). Soudružka Šafránková úplně neovládá řízení trabanta, pak svůj půvab skryje pod otřesnou pláštěnku, jakou jsme - my, co to pamatujeme - nenáviděli, aby nakonec vysvobodila soudruha Martínka ze spárů domova důchodců. Soudruh Martínek je taky fajn, bejvalej živnostník, co se chlubí, že štupoval topánky prvorepublikovým hvězdám typu Vítová a Ferbasová. Takže vlastně nakonec jo, zasmál jsem se.

Příběh o tom, že se cizí lidé umějí lépe postarat o starého člověka než - li vlastní děti. A také vidíme, že korupce už byla před více než dvaceti lety.

Tak marně hledám nějaké to plus. Fakt nevím. Normální obyčejná skoro inscenace s monotónním dějem. Staříkovy vzpomínky mne nebraly, v roli nikdo nezaujal, tempem to bylo pro mne pomalé. Takže nic, je mi líto, nemám za co udělit nějaké to plusko, herci splnili zadaný úkol, a to bylo vše.201511128618/8836

Kolik starých lidí skončí v domovech důchodců , ehm pardon moderně řečeno v domovech pro seniory, protože se nehodí svým dětem do jejich plánů? Mnoho. Tenhle fim je svým vyzněním hluboce lidský a o tom to je. Někteří to nepochopí, patrně nevědí, že i oni jednou budou staří. Zkouknul jsem až napodruhé, napoprvé jsem nevydržel, proože se mi fim zda nezáživný, napodruhé jsem však dokoukal do konce a byl to pěkný příb+h jak to děda nevzdala mohl žít a dožít důstojně, doma.