Milosrdné lži

Tak zde bude nutností vydržet, jelikož takový film nelze zkrámovat za 90 minut, to jsem pochopila i já. Dříve, než jsem se stačila hlouběji ponořit, frflala jsem na typické omlaskávání francouzských lící, čekajíc, že bude následovat hlubokomyslné skřehotání (původní znění :-)) o jídle, pití, světových názorech a sexuálních orientacích - moc mně do tohoto očekávání nezapadal chudák Ludo a jeho nehoda, často jsem na něj zapomínala - zrovna tak, jako jeho přátelé. Nakonec se však dovolená několika starých známých pro mě stala filmovým pohlazením, u kterého jsem si báječně odpočinula, přesto, že jsem byla zatěžována problémy každého z nich, které stále častěji prořezávaly uvolněnou atmosféru letní přímořské selanky. Krásně předvedeno, jak rádi se zabýváme malichernostmi, jak lehce zapomínáme na to, co nás tíží, co nám není příjemné, co zatěžuje naši představu průzračné bezstarostnosti, bez kalících elementů jako je těžký stav někoho, ke komu máme hodně blízko. Je nám to líto, ale přesto se raději sobecky šťouráme ve vlastních, mnohem méně důležitých nezdarech, tápáních a ohroženích, možná, abychom pro svou dušičku zlehčili ty opravdu osudové a životně důležité, které se ovšem nedějí nám - probudit a semknout se dokážeme až při ztrátě nejvyšší. Ale stejně je fajn, že i když jsme každý tak jiný, přece dokážeme žít vedle sebe a odpustit si navzájem - přes všechny ty lži, neupřímnost a falešný stud, a to, myslím, chtěl snímek právě sdělit. Velkou zásluhu na příjemném pocitu z celého filmu je třeba přiznat hercům, jimž vévodí chápavá, zadumaná, vláčná a okouzlující Marion Cotillard, chodící nerv François Cluzet a zamilovaný Benoît Magimel, a v neposlední řadě vynikající výběr prázdninově odlehčené hudby. NEJKRÁSNĚJŠÍ SCÉNY: Hřbitovní a pařížská okenní. NEJLEPŠÍ HLÁŠKA: Dívej se na mě, když na tebe řvu!! :-)

Je to opravdu dlouhé jsem si říkal na začátku ale jak se člověk ponoří do problémů všech přátel tak to pěkně ubíhá.