Někdo to rád studené

POZOR SPOILER Je červenec roku 1759. Právě zemřel Antoine Blaise Octave, markýz z Valmorinu a hrabě z La Tour. Již v tomto okamžiku se kolem jeho lože hovoří o závěti. A je tu také nějaký Galopin (L.de Funés), který chce, aby mu dědicové vrátili dluhy. Ono by to možná šlo, kdyby zesnulý neměl přání otevřít závěť až za dvě stě let. Čas běží jako splašený. Je rok 1959 a my jsme v Ženevě, kde se sešli všichni dědicové. A zatímco se advokáti již tajně dělí, čekají ostatní na čtení závěti. Přichází sem také Galopinův potomek. A trvá na vyrovnání dluhů. Závěť je dočtena a dědicové se neradují ani neplesají. Spíše jsou naštvaní, protože ani jeden z nich nesplňuje podmínku v závěti. Totiž tu, že ten, kdo bude dědit obrovské jmění, musí být nevyléčitelně nemocný. Jako první onemocní černoch Hannibal. Ten se pak nároku stejně zřekne a vrací se do Afriky. A pak jsou nemocní všichni. Samozřejmě ne doopravdy. Simuluje se kde co. Hluchotou počínaje a bláznovstvím Fostera Valmorina konče. Hluchota dámě málem vyjde, nebýt triku s mincí. Luigi Valmorin zase zamění rentgenové snímky. Do své složky strčí ten, který potřebuje. Ve finále jsou prohlášeni za dědice jen dva, totiž právě Luigi a Pierre, který jediný nijak nesimuloval. Jenže Luigi je odhalen a sám se přiznává. Takže děděná miliarda připadá na Pierra. Galopin se hned kolem něj začne motat a přivede ho i s jeho snoubenkou do naprosto prázdného a poničeného domu. Má se všechno opravit a to za 65 miliónů. Práce jedou naplno a přijíždí sem další příbuzní. Pierre se o to moc nezajímá a raději hraje na trubku. A pak nejednou mizí. Je objeven uprostřed jezera ve člunu, kde si opět troubí. Luigi bručí v lochu za podvod. A tu je jednoho dne odhalena závažná skutečnost. Ta bude mít velký vliv na osud jeho, ale i další osoby. I když se o dědictví hlásí někdo naprosto nový...