Vincent jede k moři

Televizně působící snímek, kde si nikdo s ničím nedal práci, protože myslel, že atraktivita příznaků Tourettova syndromu bude stačit. Mně tedy nestačila.

Filmy s tematikou útěku nemocných, tělesně či jinak hendikepovaných lidí z ústavu na svobodu mohou dějově sklouznout k ždímání citů ze srdcí diváků. V případě německého filmu „Vincent jede na jih“ režiséra Ralfa Huettnera se tak neděje. Vincent s Tourettovým syndromem (nekontrolované tiky, pohyby, zvuky, slova, ...), anorektička Marie a Alex, trpící obsesí, utíkají z psychiatrické léčebny v Německu a vydávají se v ukradeném autě jejich terapeutky na jih. Vincent kdysi své matce slíbil, že ji vezme do Itálie k moři. Matka zemřela a tak Vincent chce dostát svého slibu a dovézt k moři alespoň její popel. O příčinách psychických problémů hlavních hrdinů se toho až tolik nedozvíme. Snad jen to, že Vincentův otec byl vždy silně ambiciózní a vyžadoval úspěch i od svého syna už v jeho dětském věku. Vincent to ve škole ventiloval silně vzpurným chováním a pak mu už jako dítěti začaly první projevy duševní poruchy. Otec neměl na rodinu čas, začal být úspěšným politikem a to si žádá pracovní nasazení 24 hodin denně. Road-movie o třech uprchlých pacientech, o jejich pronásledovatelích (hlavní terapeutka ústavu a Vincentův otec) je zfilmováno citlivě, občas s humorem, s nádherným odhalováním povahy, duše i citů jednotlivých postav. Bylo mi smutno z toho, co asi tři hlavní duševně nalomené postavy dostalo do jejich situace a způsobilo jejich trauma. Na Vincentovi se velkou měrou podepsal jeho tvrdý a citově natvrdlý otec, u Marie a Alexe nejsou životní osudy vedoucí k pochroumání duše odhaleny. Všichni tři jsou teď na svobodě a konečně si mohou užívat života, volnosti - spolu a vzájemně, byť občas to mezi nimi zaskřípe. Chtě nechtě jsem musel této trojici fandit a přát jim, aby na své cestě dosáhli toho, co jim v dosavadním životě nebylo příliš dopřáno - přátelství, radosti, nespoutanosti a svobody a především ryzího člověčenství.

Výborný! Má to nápad, má to tempo, má to krásné exteriéry, má to i vtip. Tři roky mi to leželo doma než jsem si to pustila, velká chyba :-)