Hejtman z Kopníku

"Hejtman z Kopníku". Začátkem dvacátého století zesměšnil "Hejtman z Kopníku" před celým světem víc než kterýkoliv satirik péra a štětce fetišismus důstojnické uniformy, jak jej každému německému občanovi naočkoval německý militarismus a císař, udávající v té věci tón celému národu. Švec, který v uniformě h e j t m a n a zakoupené u vetešníka, zastaví si na ulici celý vojenský oddíl, zatkne s ním starostu města Kopniku a zabaví městskou pokladní hotovost, je bezesporu veseloherní figura, jak ji dovedlo ve skutečnosti vytvořit jen zmíněné německé prostředí. Že se v jistých kruzích ani po válce (míněna ta první) mnoho nezměnilo, to ukazuje druhá, poválečná, stejně ostudná kopnikiáda prince Dornely (tehdy aktuálního podvodníka z vyšších kruhů). Takovou figurku si nedalo ujít divadlo a ovšem také ani film. Autoři filmového příběhu postavu kopnického ševce hodně zidealizovali: učinili z něho jakéhosi štvance života a poměrů, které nedovolí jednou ztroskotavšímu člověku se znovu zachytit a pozvednout, nedovede-li zaimponovat leskem uniformy, tohoto obalu, který v Německu teprve znamenal stvoření, hodné lidské úcty. Jeho kousek je tedy jaksi mravně oprávněným protestem proti tomuto mínění tehdejší společnosti. Toto pojetí postavy a činu kopnického ševce však vytvořila režie Richarda Oswalda, která jej hleděla psychologicky zdůvodnit a tím brzdí děj , který teprve od poloviny přichází do tempa. Zde se pak uplatňují satirické šlehy mířené jistě též ido Německa doby vzniku filmu. Energický střih, zasazení počátku děje až do druhého arestování ševce Voigta, bylo by filmu jen ke prospěchu.. V titulní postavě viděli diváci Maxe Adalberta, který s rolí takřka srostl, měl zvučný hlas a samozřejmě, v dané době i hlas srozumitelný, jen jej v určitých místech používal poněkud pateticky.