Vražda v divadle pantomimy

Sympatická je snaha pražského literárně dramatického vysílání poskytnout čas od času napětí, které neústí v mechanické přepisy snadno dramatizovatelných látek. Zdá se dokonce, že dramaturgii lákají právě ty předlohy, které nepředstavují lehce rozlousknutelný oříšek a které ve svém žánru znamenají pokusy i literárně ambiciózní. Platí to i o inscenaci Tom Kristensen VRAŽDY V DIVADLE PANTOMIMY, povídky, kterou v roce 1964 sedmdesátiletý dánský básník a prozaik debutoval jako autor detektivky. Spíš než v pravém slova smyslu detektivka je to kuriózní stylizovaná historka, jejíž nesnadnou dramatizovatelnost si zřejmě uvědomovali i tvůrci adaptace – scénáristka I. Ciprová a režisér Miloslav Zachata. Z původního, dost literárního příběhu zbylo vlastně jen to základní – dvojí vražda v divadle „němých“ herců a základní postavy, posunuté nebo nabývající v zápletce novou funkci. Monolog vypravěče byl přepsán do akcí, prostředí (v knížce dnešní Kodaň) v duchu základního tónu Kristensenova vyprávění neutralizováno. Přibyla expozice, usilující rozprostřít podezření na co nejširší okruh postav (pravda, ne vždy šťastná a trochu divadelně rozehraná), a úplně nová motivace zločinu. Vznikla tedy skutečně hra na motiv předlohy, která napětí rozuzlování zápletky vkládá do rukou tří hlavních postav v důsledných charakteristikách Zdeněk Řehoř, Ota Sklenčka a Karel Höger, z nichž posledního jsme viděli na obrazovce po mnoha letech a litovali, že nedochází k setkání častějším. Byl to pěkný oddechový večer, inscenačně spíš jevištní provenience, za kterým stála myslivá práce. Litoval jsem pouze, že tu nezbylo místo na sugestivnější využití právě prostředí divadla pantomimy. PITTERMANN, Jiří. [i]Viděli jsme na obrazovce[/i]. Rudé právo. 1966, roč. 47, č. 347 [17. prosinec], s. 2. [upraveno, zkráceno]