Outsider

V Outsiderovi se Béla Tarr zaměřuje na osud jednotlivce z okraje společnosti. Děj se točí kolem houslisty Andráse, jenž si po vyhození z debrecínské hudební akademie nedokáže udržet zaměstnání a příliš úspěšný není ani v osobním životě. Režisér je stále věrný veristickému stylu předchozího filmu Rodinné ohniště (1979), přestože tentokrát natáčí podle připraveného scénáře. Inscenování prostoru před kamerou pak přísně podřizuje realističnosti. Autor poprvé využívá barvu, v tomto snímku však nemá zásadní význam, jako tomu bude později u Podzimního almanachu (1985). Výrazně však pracuje se světlem a stínem i se zvukem. Postavy, opět ztvárněné neherci, se noří do tmy a důležité dialogy přehlušuje hlasitá hudba. To vše jako by naznačovalo hrdinovo postavení ve společnosti, respektive mimo ni. Ačkoli by měl schopnosti k tomu, aby vynikl, nedokáže toho dosáhnout a vždy stojí stranou, není s to zapojit se do lidského společenství a zůstává sám. Vlastním životem brání tomu, aby k němu kdokoli pronikl, ať už jde o lidi z jeho okolí, nebo dokonce diváky, kteří jsou tak odkázáni k věčnému sledování protagonistových osudů bez špetky angažovanosti na jeho příběhu. Nezbývá než přijmout fakt, že sledujeme příběh člověka/lidí z okraje, pro něž není snadné, nebo dokonce možné se začlenit. Tarr nás bez příkras seznamuje s životní realitou hrdinů, již sice vykresluje v barvách, nicméně ne tolik výrazných, aby znamenaly světlejší zítřky. Při snímání lidských postav se tvůrce opět zaměřuje především na detaily či polodetaily. Do záběru vstupují předměty, které cloní lidským figurám i objektům. Tento prvek pak Tarr uplatňuje i v následující tvorbě. Svou poetikou Outsider připomíná dokumentární snímky Krzysztofa Kieślowského (zejména dokument Pierwsza miłość/První láska, 1974). Peter Hames v něm také spatřuje podobnost s ranými filmy Miloše Formana (zaměření na mladé lidi, hudební prostředí a taneční zábavy). Milan Cyroň, 36.LFŠ 2010