Stín havrana

K nejrozšířenějším severským legendám patří Tristan a Isolda. Vznikla snad ve Skotsku již v průběhu 5. a 6. století a stala se součástí mnoha národních kultur (například v české literatuře se s ní setkáváme ve 14. století). Motiv milostného trojúhelníku, zrady, pomsty a věčné lásky si vypůjčil do druhé části své vikingské trilogie nazvané Stín havrana také Hrafn Gunnlaugsson a podobně jako v prvním filmu tu pracuje se střetem dobra se zlem. Havran je v jeho podání ztělesněním neznámého božstva, které uctívají islandské kmeny. 11. století je ale dobou, kdy na ledových ostrovech dochází k šíření křesťanství, které se ne vždy obešlo bez obětí. Hrafn Gunnlaugsson pracuje s obdobnými motivy jako v první části trilogie. Vražda rodičů a svědectví malého dítěte, divoká příroda, podtrhující divoké charaktery domorodých kmenů, křesťanská tematika, která je navíc obohacena o mariánské motivy, jež nabývají na důležitosti zejména v závěru filmu. Pokračuje i prohlubování povědomí o životě vikingských kmenů. Autor zavrhuje přímočaré morální rozlišení muže a ženy a důslednějším způsobem pracuje s kostýmy a hudbou, tedy složkami, které poněkud snižovaly estetickou hodnotu prvního filmu. Na snímku spolupracoval převážně původní štáb včetně některých protagonistů. Shodný zůstává nejen režisér a scenárista v jedné osobě, ale i autor hudby Hans-Erik Philip. Z protagonistů se ve druhé části objevuje například Egill Ólafsson, který v předchozím filmu ztvárnil Thórova bratra, jednu z hlavních rolí. Na rozdíl od prvního filmu se režisér nedrží pouze v jednom prostředí, ale ukazuje pestrou krajinu Islandu v několika ročních obdobích. Zimní záběry ledovců, mezi nimiž se procházejí rybáři, mohou připomínat slavný Flahertyho němý film Nanuk, člověk primitivní (Nanook of the North, 1922). Pokřesťanštění domorodých kmenů se stalo tématem i soudobého filmu Rolanda Joffého Mise (The Mission, 1986). Oba filmy jsou si svým vyzněním velmi blízké. Ondřej Šír, 36.LFŠ 2010