Měsíční duha

Píše se rok 1983 a sovětská kinematografie se pokouší o nemožné. Přenést na plátno kultovní literární epos Sergeje Pavlova. Výsledkem je snímek, který měl být triumfem imaginace, však dodnes zůstává fascinujícím pomníkem umělecké křeče a nepochopeného žánru. Příběh o „Exterech“, elitních kosmonautech, kteří po záhadném incidentu v hlubokém vesmíru získávají nadpřirozené schopnosti, sliboval strhující podívanou. Očekávala se tak dynamická výprava do neznáma, ale diváci spíše dostali studenou sprchu. Namísto akce sledujeme postavy, které s kamennou tváří nekonečné minuty hledí do prázdna. Místo objevování nových světů jsme svědky pseudofilosofických debat vedených v interiérech, které mají k futuristickým základnám stejně daleko jako paneláková kočárkárna. Největším paradoxem filmu je jeho vizuální neatraktivita. Vše podstatné se odehrává mimo záběr. O úžasných jevech se pouze mluví, což z filmu dělá spíše rozhlasovou hru s občasným obrazem. Vizuální efekty působí i na tehdejší poměry chudě. Měsíční krajina postrádá jakoukoli hloubku a evokuje spíše narychlo sestavené divadelní kulisy než nekonečný kosmos. Vlivem toho se snímek nikdy nedokázal vymanit z dojmu levné televizní inscenace, kterou nezachránil ani o něco vyšší rozpočet. I tak si, navzdory řemeslným selháním, vybudoval skalní fanouškovskou základnu. Kouzlo totiž tkví v detailech, které režisérovi Andrei Yermashovi nechtěně utekly. Specifická tísnivá atmosféra, pocit osamění v nekonečnu a především hypnotická hudba legendárního Eduarda Nikolajeviče Artěmjeva dodávají dílu punc nostalgického kultu. Tento snímek je tedy dalším důkazem, že i film, který fatálně selže v narativu a dynamice, může přežít díky své podivnosti. Je to melancholický artefakt doby, který víc než o vesmíru vypovídá o rozporuplné duši pozdního sovětského filmu.